Nebe

Uprostřed toho pekla, kterou Čína je, ležel ostrůvek klidu, empatie a dobroty. Byl jím sirotčinec Tchien (Nebe) starající se o postižené (nejen) děti a přežívající z darů mecenášů a dobroty sestry. Tito odložení postižení jsou výsledkem politiky jednoho dítěte - když se páru narodilo postižené dítě, tak se ho radši vzdali, následně to zkusili znova. Komunistická strana Číny sice zažila šílený ekonomický rozvoj, ale svým nabytým bohatstvím nijak nepodporuje své nejslabší. Na těch totiž nezáleží. Jasně, existují státní sirotčince, ale jejich stav je natolik bídný, že by tam nikdy nebylo dovoleno natáčet reportáž nějakému zápaďákovi. Jedna však existuje: V devadesátkách tam nemocné sirotky zavírali do temné místnosti a nechávali je umřít na zanedbání. Přitom komunismus by měl být do velké míry o zdravích vztazích mezi bližními, o udržitelnosti a spokojenosti - je to ostatně utopická koncepce. Strana však toto nijak nepraktikuje - podobně jako to nepraktikoval SSSR. Je to jen další diktátorský režim s koncentráky, vedený nelegitimní vládou strachu, která investuje více do vnitřní bezpečnosti než “obrany”. To poukazuje na silnou nevíru Strany ve vlastní systém - straníci ostatně posílají své děti na evropské školy. Tento státní útlak má na společnost negativní dopad. Všude kamery a práskači a propaganda. Lidé se bojí promluvit. Nechtějí skončit pod pásy tanků jako v roce 89 na náměstí Nebeského klidu. To vede k nezájmu o věci veřejné (o čemž politika jest) a hodnotovému žebříčku orientovanému k materiálním statkům. Někteří se vška nemohou obrázit ani k tomu. Socio-ekonomické nůžky se rozevírají, ale s chudými je snazší manipulovat. Pokud v takovém prostředí Číňanovi auto přejede nohy, může se obět spíše spolehnout na to, že bude bližním překročen, než že mu bude zavolána záchranka. Každej se bude radši starat jenom sám o sebe. To vede jen ke zmaru. V roce 2021 si Strana došlápla i na tento sirotčinec a zařadila ho pod státní dikci. Hádám, že tím se kvalita života oněch postižených sirotků výrazně snížila. (21.02.2023)

Veľmi silný dokument, jeden z najsilnejších za posledné roky. A to nielen srdcervúcimi scénami s "deťmi", ale aj tým pozadím čínskeho režimu, napriek ktorému sirotinec vznikol. Tomáš Etzler nenecháva dokument klasicky voľne plynúť, ake vstupuje do neho svojimi myšlienkami a pocitmi, čo je mu v komentároch vyčítané. To mu ale musím odpustiť, pretože pre menej znalých Číny by veci mohli byť nejasné alebo až zavádzajúce. Veľmi odpurúčam každému nekritickému obdivovateľovi Číny a ich režimu. (26.10.2022)

Novinář Tomáš Etzler objevil v absolutně nehumánní společnosti malý ostrůvek lásky v podobě katolického sirotčince, který dnes už bohužel neexistuje. Tahle informace zmíněná v závěrečných titulcích se mě hluboce dotkla. Celý dokument je nesmírně emotivní a velmi na mě zapůsobil. Za nejvíce zdrcující bych označila záběry na ženu, kterou srazilo auto na přechodu pro chodce. Ležela tam poměrně dlouho zcela bez povšimnutí kolemjdoucích, několikrát se pokoušela sama vstát, než ji (konečně!) přejelo další projíždějící vozidlo... O Číně jsem si nikdy nedělala žádné iluze, přesto jsem byla doslova šokovaná skutečností, že tamní zvrácený režim zřejmě vymyl mozky většině obyvatel natolik, že nejsou schopni soucitu a empatie. (90%) (23.06.2022)

Velmi smutné a ve výsledku depresivní. Pokud máte srdce, tak si připravte kapesník. Etzler natočil velmi důležitý dokument, který nemá v našich podmínkách obdoby a ani v celosvětovém měřítku vlastně nemá srovnání. I přes zvláštní formu filmu, která mi nebyla blízká, ho musím ocenit pro jeho originalitu a sociální angažovanost. (02.03.2023)

Takhle. Mám trochu špatný pocit, že se mi to až tak nelíbilo. Ale fakt jsem čekal, že to bude víc tepání do Číny jako takové, že Etzler bude hodinu mluvit o tom jak je to tam všechno na hov.o, ale místo toho je to příběh o sirotčinci, který žije (stejně teda jako jiné v číně) z darů a vlastně je jedinou záchranou pro postižené a osiřelé děti. 6/10 (27.08.2023)