Vítězové a poražení

Asi jeden z nejlepších filmů o americkým fotbalu a taky jeden z nejlepších filmů Olivera Stonea. V jeho podání to navíc byla i docela netradiční režie a kdybych nevěděl, že to točil on, tak bych ho tam snad ani nepoznal. Celý je to našlapaný od začátku do konce, obrazově naprosto vypiplaný, scény zápasů jsou naprosto dokonalý. I přesto by to bylo ale aspoň o hvězdičku méně nebýt famózního hereckýho obsazení, protože výborně napsanej scénář je hlavně o nich. Pacino, Foxx, Quaid, Diazová, Woods, Eckhart a spousta jinejch známejch ksichtů hrajou na plnej plyn a do jejich problémů jsem se dokázal bez problémů vcítit. Prostě pomalu mistrovskej kousek, kterýmu se dá jen máloco vytknout a potvrzuje, že Oliver Stone prostě točit umí, když chce. Škoda, že od tý doby se už s ničím pořádným nevytasil. (06.06.2009)

O. Stoneovi se podařil vskutku husarský kousek. Natočit strhující snímek z prostředí sportu, který na obrazovkách nevyhledávám a (po)nechává mě zcela chladným. To samo o sobě není zase tak málo. Nastupující mládí versus pomalu končící? stáří. Tenhle snímek dovolil nám obyčejným divákům nakouknout do zákulisí sportu number one v USA a ukázal jednu velkou pravdu. V současné době špičkový trenér (ať už jde o jakýkoliv sport) musí být v prvé řadě dobrý psycholog. Každý tým je složen z různých druhů (typů) hráčů (lidí), ať už jde o věkové rozdíly, rozdílné národnosti, mentality, sociální původy...) a ukočírovat tuhle bandu, aby tahala za jeden provaz, dýchala za tým a žila pro vítězství je kumšt a pouze Ti největší (nejodolnější) toto dokážou. A pouze Ti největší z nich (přestože sport je čím dál tím větší byznys, což Stone ZCELA jasně ukazuje) pamatují na skutečnost, že je to pořád „pouze“ sport, každý začínal na nějakém tom plácku před domem a ten klukovský zápal, nadšení pro věc a fair play, by tam stále mělo zůstat. Vítězové a poražení to je především Al Pacino ve vrcholné formě, jako trenér žraloků z Miami Tony DAmato, pro kterého je tento sport vším (jeho ženou, dítětem...) pozor neplést si s hračkou!, je to celý jeho život (kterému i dost obětoval), J. Foxx v roli nastupujícího (nedočkavého, dravého mládí) quaterbacka W. Beamena, D. Quaid coby J. Rooney (pomalu se s kariérou loučící kapitán), pěkná a (překvapivě) dobře hrající mrška C. Diaz (coby nová majitelka klubu Ch. Pagniacci), to vše umně kočírující, v úžasném tempu (téměř po celou dobu nepolevující, nenudící) režie O. Stonea, k čemuž mu zdatně dopomáhá i notně povedený hudební doprovod. A musím konstatovat jedno. Byť dávám ve většině případů přednost komornímu vyznění a tahle megalomanská testosteronová podívaná má ke komornosti asi tak blízko, jako pořádně prorostlej bůček ke zdravé výživě, musím (si) přiznat jedno. Tohle Stoneovo podání, včetně Al Pacinova závěrečného proslovu v kabině (kdy v 99% ostatních případů bych ho nemilosrdně rozcupoval přívlastky jako patetické, kýčovité..) na mě platilo. Je tam totiž cítit to nejdůležitější: zápal pro věc, nadhled a ano, i ironie a sarkasmus. Je to prostě „nad věcí“. I love this film a troufám si tvrdit i každý, kdo někdy dělal pořádně jakýkoliv sport (dost mu obětoval a rád) a nemuselo to být nutně na té nejvyšší (vrcholové) úrovni. P.s. když jsem viděl odcházet Al Pacina z tiskovky se zapáleným doutníkem a úsměvem od ucha k uchu, vzpomněl jsem si na motto z jiného snímku, kde dotyčný hrál podstatnou roli. ANO, „The world is yours“.... p.p.s. o kvalitách tohoto snímku dostatečně svědčí fakt, že při závěrečných titulcích (při pohledu na vaše hodinky) nechcete věřit, že čas ukrojil 150 (resp.156min), to vše bez jediného zívnutí! (To uživ. Phobia) ok, ten patetismus tam trochu (v pár momentech) cítit je, ale pouze maličko :-) 90,9% (05.12.2011)

Soundtrack Richard Horowitz a Paul Kelly: 1. Who You Gonna Call - Missy Elliott [4:08] ,2. Reunion - Capone/Noreaga [4:41] ,3. Never Goin' Back - Mobb Deep [3:37] ,4. Sole Sunday - Goodie Mob/Outkast [3:59] ,5. Shut Em Down - LL Cool J [3:20] ,6. Shut Up - Trick Daddy/Deuce Poppi/Trina [4:21] ,7. Any Given Sunday - Jamie Foxx/Guru/Common [3:59] ,8. Whatever It Takes - P.O.D. [4:03] ,9. F**k That - Kid Rock [3:41] ,10. Be A Man - Hole [3:18] ,11. My Niggas - DMX [1:05] ,12. Jump - Mystikal [4:07] ,13. Move Right Now - Swizz Beatz/Eve/Drag-On [3:46] ,14. Why - Godsmack [3:15] ,15. Stompbox - Overseer [4:08] ,16. Any Given Sunday Outro - Jamie Foxx [2:32], (13.05.2011)

Na první pohled forma vítězí nad obsahem. Celým filmem spirálovitě prolínající hudba, která je rovnocenným protihráčem dynamicky nádherných zápasů sportu, jenž jednoznačně patří k těm nejtvrdším a svým smyslem nejzákladnějším, utvrzuje dojem životnosti, energie, pohybu a síly. Do zákulisí amerického fotbalu samozřejmě příliš nevidím, a proto nemohu říci, na kolik procent mám všemu věřit, ale stejně mně připadá, že se jedná o jeden z mála kolektivně-sportovních filmů, jenž se snaží fenomén sportu nahlížet v celé jeho komplexnosti, nejednoznačnosti a rozporuplnosti. I to závěrečné rozuzlení, ač tolik podobné všem těm dnes již zoufale okoukaným patetickým sportovním finále, v sobě nese notnou dávku ironie a sarkastického nadhledu. (15.03.2005)

Skvělé záběry ze zápasů, hudba, která dodává tu pravou atmosféru, rychlé prostřihy do života hráčů, skvělý Al Pacino jako trenér, který by pro mužstvo dýchal, to jsou Vítězové a poražení (mimochodem divný překlad názvu). Možná mi trochu vadili ti dva napravení (manažerka a quaterback). Na to, že mi americký fotbal vůbec nic neříká, je to velmi slušný film. Scéna s okem na trávníku je hodně drsná. (03.07.2005)