The Doors

Val Kilmer je více Jimem Morrisonem než byl Morrison sám. Snad každičký vlas z jeho kštice vlaje přesně tak jak by měl. Neuvěřitelný výkon, který nezůstal osamocen. Třeba takový Kyle MacLachlan totiž také nijak herecky nezahálí. Stone dokázal nemožné a daří se mu dostat i střízlivého a neomámeného diváka do psychadelického transu. A nechává ho plout po oceánu geniality Morrisonových textů. Prostě jeden génius se podíval zblízka na zoubek jinému géniovi a vzniklo geniální dílo, které předběhlo svou dobu o tolik koňských délek, že ještě ani po sedmnácti letech nebylo patřičně doceněno. A možná, že ani nikdy nebude, protože na něm vlastně vůbec nic nadčasového není a vidí to v tom sotva pár diváků. Kdo ví? (15.08.2008)

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Oliver Stone zvolil svojský prístup. Netvrdím, že zlý, ale dosť jednostranný. Celých 140 minút J. Morrison, v podaní inak skvelého V. Kilmera, kecá o láske a voľnosti, ale za celý film z tej lásky neukáže ani za mak a jeho voľnosť je uzamknutá pod zámkou alkoholu a drog. Nespochybňujem prístup k filmu, ani film ako taký, ale dívať sa dve hodiny na chlapa, ktorý má nozdry plné fetu a melie nezmysly, mi až tak nevoňalo. Prakticky počas celého filmu je Morrison v opojení, či už alkoholovom či drogovom, triezvy je myslím iba v úvode a Stone ho ukazuje stále ako vyšinutého magora, ktorý chce byť stredobodom pozornosti za každú cenu. U mňa tým dosiahol pravý opak a sedeli mi skôr scény konfliktov, hádok, koncertov alebo krátke indiánske prelínačky. Scény koncertov boli výborné a zaznela aj moja srdcovka "The End", ktorá vďaka bohu dostala slušný priestor. Nech boli The Doors na čele s Morrisonom akýkoľvek, isté je, že po nich ostalo pár naozaj dobrých skladieb, z ktorých Light my fire či The End si pustím rád kedykoľvek, no o Stonovcom filme to povedať nemôžem. Raz stačilo. 60%. (17.11.2011)

Tohle není film, tohle je trip do filmařského ráje a mám pocit, že Stone a celý štáb museli na něčem pěkně ujet, protože jim začalo být evidentně jedno, jestli točí film, dokument nebo něco jiného a na dobu natáčení si prostě vytvořili svá šedesátá léta. Neznám film, který by to dokázal lépe a nechápu, jak to Stone celé dokázal udržet pohromadě. (28.09.2005)