The Doors

Ve své rozpolcenosti jsem velkým fanouškem tvorby The Doors, ale zároveň nesnáším prostředí, ve kterém vznikla. Osobně si totiž nemyslím, že drogová závislost je tím jediným správným krokem ke svobodě. Já zkrátka žiju pomalu a doufám, že umřu přiměřeně stár. Jim Morrison si zvolil rychlejší cestu a pan Stone se po ní vydal. Mělo to zábavné okamžiky, třeba orál od Nico nebo zapálení přítelkyně ve skříni, ale já bych ke spokojenosti potřeboval více záběrů z povedených koncertů. Ve filmu jsou však vidět jen ty nejkontroverznější kousky z Jimovy palice a to zase tak velká zábava není. Naštěstí v podstatě po celou dobu v pozadí, v popředí či odněkud jinud znějí tóny dokonalé hudby The Doors. Nepatřím však mezi nadšence z Kilmerova zpěvu a myslím si, že okradení skladeb o Jimův hlas nebylo šťastnou volbou. Přesto díky za to, že film o této legendární kapele s věčně provokujícím frontmanem spatřil světlo světa. (02.12.2013)

Oliver Stone zvolil svojský prístup. Netvrdím, že zlý, ale dosť jednostranný. Celých 140 minút J. Morrison, v podaní inak skvelého V. Kilmera, kecá o láske a voľnosti, ale za celý film z tej lásky neukáže ani za mak a jeho voľnosť je uzamknutá pod zámkou alkoholu a drog. Nespochybňujem prístup k filmu, ani film ako taký, ale dívať sa dve hodiny na chlapa, ktorý má nozdry plné fetu a melie nezmysly, mi až tak nevoňalo. Prakticky počas celého filmu je Morrison v opojení, či už alkoholovom či drogovom, triezvy je myslím iba v úvode a Stone ho ukazuje stále ako vyšinutého magora, ktorý chce byť stredobodom pozornosti za každú cenu. U mňa tým dosiahol pravý opak a sedeli mi skôr scény konfliktov, hádok, koncertov alebo krátke indiánske prelínačky. Scény koncertov boli výborné a zaznela aj moja srdcovka "The End", ktorá vďaka bohu dostala slušný priestor. Nech boli The Doors na čele s Morrisonom akýkoľvek, isté je, že po nich ostalo pár naozaj dobrých skladieb, z ktorých Light my fire či The End si pustím rád kedykoľvek, no o Stonovcom filme to povedať nemôžem. Raz stačilo. 60%. (17.11.2011)

Scénář filmu The Doors je tak trochu jako život frontmana kapely - bez pravidel. Film je poskládaný z různých scén, pokud možno těch, které nejlépe charakterizují život, ani ne tak celé kapely, jako právě jen Jima Morrisona. A jaký že je ten jeho život? Průměrný hipík je vedle něj hotový abstinent a puritán, protože za těch 7 let Jimovy "umělecké" kariéry snad nenastane moment, kdy by nebyl pod vlivem drog, či zrovna nesouložil. Oliver Stone nám ideu tohoto bohémského rebelství naservíroval skvěle, ale samozřejmě hvězdou filmu číslo jedna je Val Kilmer, který snad skutečně pod vlivem LSD, či alespoň alkoholu hrál... The Doors je parádní odvaz, vyzařuje z něj pocit svobody, bezstarostnosti, ale v závěru také nevyhnutelné pravdy, do které tamější způsob života jistojistě spěje. Škoda, že právě ke konci film začínal trochu ztrácet grády, ale i tak jsem si ho skvěle užil a to i přes to, že od kapely The Doors jsem toho před zhlédnutím znal jen pramálo. 8/10 (06.09.2008)

Val Kilmer je více Jimem Morrisonem než byl Morrison sám. Snad každičký vlas z jeho kštice vlaje přesně tak jak by měl. Neuvěřitelný výkon, který nezůstal osamocen. Třeba takový Kyle MacLachlan totiž také nijak herecky nezahálí. Stone dokázal nemožné a daří se mu dostat i střízlivého a neomámeného diváka do psychadelického transu. A nechává ho plout po oceánu geniality Morrisonových textů. Prostě jeden génius se podíval zblízka na zoubek jinému géniovi a vzniklo geniální dílo, které předběhlo svou dobu o tolik koňských délek, že ještě ani po sedmnácti letech nebylo patřičně doceněno. A možná, že ani nikdy nebude, protože na něm vlastně vůbec nic nadčasového není a vidí to v tom sotva pár diváků. Kdo ví? (15.08.2008)

Kilmer, Richardson, Stone. Abecedné usporiadanie pokladám za najspravodlivejšie, kedže zoradenie podľa zásluh by bolo nemiestnym činom-previazanosť ich šamanstva totižto znamená vznik (do drogového oparu zahaleného) zaklínadla o nespútanom poetovi, kontroverznom spevákovi, anarchistickom bohémovi - Jimovi Morrisonovi. Valovi to burleskné vyčíňanie plné dekadencie pristane, nachádza v sebe skrytý dar oduševneného vcítenia sa, ktorým (na pódiu i mimo neho) prikladá pod kotol a priamo tak obohacuje "Jašteričieho Kráľa" o to, čo ho vystihovalo aj v skutočnosti - o nevyvrátiteľnú zapálenosť pre vec. Robertovi prislúcha prezývka "obrazový čarodejník", to ako ovláda/prelína expozičné pásma, ako starostlivo narába s clonami/uzávierkami, ako ladne pláva medzi skutočnom/chimérou, na to nemám rozumné vysvetlenie a preto len úctivú poklonu skladám. K Oliverovi sa netreba priveľmi rozpisovať, pretože svetoznámy harcovník známý tiež ako čierne svedomie, boriteľ mýtov alebo učiteľ z Vietnamu tu zreteľne dosvedčuje, že éru 60's má poriadne naštudovanú a preniesť jej psychotropné a rozbúrené záblesky do môjho tela sa mu vyslovene darí. Nakladá síce s hotovými témami, niekedy upozaďuje žiaduce údaje, ale to jeho entuziastické know how som si v tomto prípade nesmierne užil. Napokon, komu chýba viac faktografie, po ruke je Tommy so svojím výstižným zostrihom "W.Y.A.S.", ktorý istotne napraví chuť eventuálnym nespokojencom. (16.06.2011)