The Doors

Byl jednou jeden chlapík, kterému říkali Jim. Tento chlapík se snažil "probít na druhou stranu..." O několik let později byl jiný chlapík, který se jmenoval Oliver... Oliver byl šikovný filmař, který natočil Jimův příběh... A natočil ho dokonale, přesně tak, jak si Jimův odkaz zaslouží...! Vizuálně krásný, atmosférou šedesátek prodchnutý a geniální muzikou nekonformního básníka prokládaný snímek mě nechytil za srdce... ten mě přímo chňapnul! Neuvěřitelná, ba až ďábelská podobnost Val Kilmera se svým předobrazem brala dech. Vlastně ani nemám chuť psát, když mi v hlavě zní Before I sink, into the big sleep/ I want to hear, I want to hear/ The scream of the butterfly...... A taky že nebudu...:-) Ať si to každý prožije sám (má-li k tomu vztah...) (30.01.2007)

No víte my máme problém s částí textu jedné vaší písně kde zpíváte holka my dva se dneska už nesjedem, myslíte, že by jste tam mohli zazpívat holka my dva se dneska už nesejdem? A co takhle holka my dva se do sebe nevejdem? Obsáhnout život a tvorbu takový šílený bytosti jakou byl Morrison to chce režiséra z koulema a ty Stone má. K absolutní dokonalosti možná trochu chybí, ale i tak je to můj druhý nejoblíbenější počin od Olivera a Kilmer podává svůj životní výkon. Jinak jsem si odnesl ještě 3 zásadní poznatky Morrison je ještěrčí král, Oliver Stone je mistr zdrogovaných filmů a posranej krocan je mrtvej.90% (06.05.2016)

Preciznost Olivera Stonea ještě z dob kdy byl ve formě s výborným kameramanem a hereckým obsazením. Pod kapelou The Doors jsem si do dnešního dne nevybavil žádné skladby a to i přesto, že jejich nejprofláklejší hity já už dávno znám a snad jen ty nejsou špatné. V průběhu sledování jsem se ani moc nenudil, ke čtvrté hvězdě však ještě malinko schází pocit, po kterém se mi tento počin nevytratí z paměti. 65% (05.06.2010)

Pojď mé dítě, ukážu ti cesty bolesti a pohoupám tě na vlnách extáze. Budeme tančit a bláznit a žít.... Dokud nám duše nezhnijí pod nánosy fetu a lihu, protože skz dno tisící lahve v řadě už se i ty ideály nějak ztrácejí v mlze. Už ani to šílenství hlubokomyslných depresí z marnosti vlastní existence pak nevypadá zdaleka tak oduševněle... jako spíš blábolení zničené trosky. Ale možná taky ne. 9/10 (27.04.2009)

Zlaté časy, kdy ještě Stone nemyslel kolenem a režíroval filmy nekorektní a ostré jako břitva. Do zlatého fondu jeho tvorby patří neoddiskutovatelně i The Doors, jakožto strhující autobiografické drama o známé rockové skupině. Příběh je klasicky lineární (uskupení, nášlap kariéry, vrchol, rozpad), nicméně je podán s takovou dávkou živelnosti a síly, že divák některé scény jen velmi těžko rozdýchává. Stone je samozřejmě technicky skvělý jako vždy. Především jeho kamerové eskapády a tentokráte i nasvícení jsou brilantní. Nejužasnější zážitek jsou potom koncertní sekvence, které jsou jednoduše strhující. Celý film má takový zvláštní "sjetý" náboj. Funguje to však fantasticky. (24.10.2006)