The Doors

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

Nie som žiadnym fanúšikom kapely Doors. Niektoré jej pesničky poznám a páčia sa mi a viem, že Jim Morrison nedopadol dobre. Ale to je asi tak všetko. Plus ma dosť štvú pseudorozporuplné filmy Olivera Stonea. Na strane druhej, mám rád kvalitné životopisné filmy, hudbu, Vala Kilmera a Meg Ryan a tento film, hoci ani náhodou nie je mojou srdcovou záležitosťou. Je pôsobivý, mne osobne sa páčil (ale mohol byť kratší) a je to asi prvý raz, čo mal nadrogovaný režisérov štýl logiku (snové pasáže v púšti). (12.11.2006)

Doors docela dost můžu, ale na tomhle filmu mi vyloženě vadilo, kam Stone už nějaký čas směřuje (i když v Natural born killers se držel): k didaktičnosti a "vysvětlování". Osobně mi přijde poctivější látku předvést a nechat na divákovi, aby si ji nějak pochopil... ne mu vnutit názor. Ale s tou vysoce subjektivní polohou měl Stone vždycky spíš úspěch... (15.07.2007)

Tento snímok režiséra Olivera Stonea je filmovou podctou kultovej americkej kapele The Door a obzvlášť jej charismatickému spevákovi Jimovi Morrisonovi (8.12.1943 - 3.7.1971). S jeho typickým kreatívne umeleckým spracovaním predostrel divákom obraz o živote tohoto nespútaného rebela, ktorý bol plný drog, alkoholu a škandálov. Hlavnú postavu výborne stvárnil Val Kilmer. Považujem to za jeho životnú úlohu. ***** (29.01.2008)

Brilantní film, kde se skvělým obsahem naprosto drží krok skvělá forma. Mamutí podíl na tom kromě tradičně skvělé Stoneovy režie má i kameraman Robert Richardson. Val Kilmer podal naprosto famózní výkon a nechápu, že za to nedostal Oscara. Potěšila mě i Meg Ryan, kterou jinak moc nemusím. Kromě toho Doors poslouchám opravdu hodně, takže hudba mi sedla :D Další z těch filmů, kdy mě mrzí že jsem prošvih 60. léta. (15.02.2006)