The Doors

Jedno z nejlepších autobiografických děl, jaké bylo zfilmováno. Vynikající výkon Vala Kilmera, který roli zpěváka legendární skupiny zvádl na jedničku. Jen se trochu divím, že nebyl alespoň nominován na Cenu akademie. Oliver Stone to zvládl a vykreslil charakter hlavního hrdiny opravdu skvěle. Do toho skvělé písničky v čele s Light My Fire. Ono se to sice jmenuje Doors, ale každému je jasné, že je to hlavně o kontroverzním Jimy Morrisnovi a jeho prochlastaném a profetovaném životě, který zasvětil pasní textů, básní, písní a hlavně zpěvu. (28.09.2007)

„Pořád si myslím, že naše písně jsou divný.“ Bezpochyby patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Král kontroverze Oliver Stone poměrně zevrubně zachycuje historii rockové skupiny, která přišla v době s mnoha negativními rysy (Vietnam, rasové problémy), nejvíc prostoru logicky dává Jimu Morrisonovi. Jednu chvíli citlivý umělec, pak sebedestruktivní blázen, násilník, alkoholik, kurevník a feťák posedlý vnitřními démony. Biografické filmy nejsou rozhodně mým šálkem kávy, doufaje, že tomu tentokrát bude jinak, jsem se po letech rozhoupal k téhle psychedelické látce. Je i není. Stone se hodně soustředí na skandální výstupy neklidného frontmana, obrazově je znovu mimořádný, zřídka nudný ale taky. Pro Stonea další návrat ke klíčovému desetiletí, pro mě tak trochu povinnost, ke které se nemusím a ani nebudu vracet. 65% (07.11.2013)

Jediné, čím na mňa film a tak nakoniec i skupina The Doors zapôsobila, bola ich, pre mňa doteraz neznáma tvorba. Sfilmovanie života tak škandalóznej skupiny malo pre tvorcov veľký plus. Životný postoj členov kapely bol zo začiatku ich vzniku nevinný, mierumilovný, plný lásky a pre diváka nudný. Nedivím sa teda, že túto časť Stone preskočil tak rýchlo, ako sa Isinbajevová dostane cez 5metrov, a šup tam nejaké tie škandály, drogové obscénnosti a podobné výstupy. Nevravím, že to nebolo zaujímavé, a zrejme tak skutočný život tejto kapely a hlavne Jima Morrisona vyzeral. Takisto ma zaujímal aj osud kapely a počas filmu som sa skvele bavil, ale nezaškodilo by zájsť viac do hĺbky, analyzovať správanie a život ostatných členov kapely a nie sa len stále pozerať na zdrogovaného a ožratého Morrisona. Film predsa nesie názov celej kapely, nie len frontmana. No a na záver by tiež nezaškodilo pár riadkov o osude ostatných členov. 70%. (09.10.2008)

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)