Nixon

Ach, ten Oliver si myslí jak, že je rafinovaný a chytrý když jako ultralevičák občas mrdne do své filmografie filmy jako Nixon nebo W aby jakože ukázal, že není zaslepený a že se dokáže střízlivýma a smířlivýma očima podívat i na své nepřátele. Po takovém taktickém tahu si pak může točit své untold historie a čtyřhodinové agitky Putinovi a tvářit se u toho jako seriózní a objektivní filmař... Ani hovno....... Nevím no.. Hopkins má zmáknutou nixonovu gestikulaci na jedničku, ale herecky mě to nepřesvědčilo. Poslední fázi Nixonova pádu bych pak viděl jako přímo nezvládnutou.. Stone si jede takový ten svůj standard, kdy si ohýbá a zvýrazňuje věci které se mu hodí do krámu a tváří se u toho jako, že vlastně jen otrocky předkládá holá historická fakta.... Zajímavé drama, které se mi ale v celkovém kontextu protiví.. (13.08.2017)

Životopisné snímky o nechutnostech americké politiky a ohavné mašinérii v pozadí, to je Stoneův rajón. Zde je jako ryba ve vodě. Koukal jsem na tu delší verzi, kterou si sám střihl a je to opravdu komplexní pohled na jednu z nejkontroverznějších osobností americké politické scény. Bezkonkurenčně nejnenáviděnější prezident, kterého lidé nesnášeli zřejmě nejvíc právě proto, že jim je sám připomínal, jak bylo ve snímku trefně řečeno. I přes brutálně dlouhou stopáž, ve které se neděje nic jiného, než že se jen kecá, pletichaří, podvádí a hledají se způsoby, kterak si zajistit teplé místečko u korýtka, snímek nijak zásadně nenudí. Nádherně je zde vidět, že politika není nic jiného než bezohledný boj o moc, kde se na lidi, kterým by se mělo primárně sloužit, protože to je poslání politiků, absolutně sere. Stoneovi životopisné filmy jsou tak dobré, protože si dokáže udržet od tématu zdravý odstup. Nikoho neodsuzuje, na nikoho nekydá hnůj. Zkrátka se pokouší o zachycení co možná nejobjektivnější skutečnosti a každý ať si udělá názor sám. Proto Nixona vykresluje v celé jeho komplexnosti. Hopkins je pan herec a s jeho obsazením nesáhl Stone vedle. Ke zhlédnutí většiny filmů Olivera Stonea se určitě vyplatí absolvovat jeho politický vzdělávací rychlokurz. Filmy pro vás poté budou krásným rozšířením povědomí o určitých událostech a více si je užijete a doceníte. (28.07.2019)

Vôbec mi nevadila dĺžka filmu, keďže sa jedná životopisný film a radšej si pozriem spracovanie života Nixona od Stonea, ako by som mal čítať nejakú jeho autobiografiu, lebo Stone sa snažil poňať všetko z jeho života nech už by to vyznelo akokoľvek kontroverzne. Iste od Stonea je tam badať jeho názor, isté podfarbenie, čo film zráža, no dal si na tom viac záležať ako na filme W., to si myslím. Sú to všetko síce politické reči, no v istom zmysle som za tento film rád. (18.07.2013)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)

Nixon byl muž, který vedl Ameriku v jejím nejsložitějším období od občanské války. Viděno v tomto kontextu, jeho pád měl sotva co dělat s jeho omyly a nedostatky. Navzdory přesvědčivému volebnímu vítězství a politickým úspěchům, levicoví intelektuálové ho dokázali vyřídit, protože kontrolují média na východním pobřeží USA. Jsou to titíž lidé, novoangličtí aristokraté, kteří později nenáviděli Reagana a znemožnili Bushe mladšího. Všechny tyhle prezidenty, selfmademany bez elitního vzdělání, měli za vidláky. Přitom kdo jiný než oni by měl personifikovat ideál otevřené společnosti? Nixonovi nepomohlo ani to, že napravil právě to, co východní liberálové nenáviděli, zejména Vietnam. A ačkoli to byli Kennedy a Johnson, kteří to spískali, coby ne-vidláci zůstali nedotknutelní. --- Stone k mému nemalému překvapení tyhle paradoxy ukazuje dosti objektivně. A rozvíjí podle mne velmi rozumnou hypotézu, že Nixon mařil vyšetřování Watergate ne kvůli nějakým selháním ve funkci prezidenta, ale kvůli starým hříchům a tajemstvím, sahajícím snad až do Eisenhowerovy éry (kdy byl Nixon viceprezidentem). Na rozdíl od Stonea však nevěřím, že šlo primárně o Kubu; tu zvrtal Kennedy. Nixon měl zkrátka v šatníku nějaké kostlivce, kteří byli přijatelní v padesátých letech, ale ne v sedmdesátých. Byl vlastně zničen coby přežitek starých časů. (27.08.2015)