Nixon

Richard Nixon je jedným z najkontroverznejších prezidentov USA dvadsiateho storočia. Hopkins bol v každom prípade vynikajúci v psychologickej práci svojej postavy, pričom najdramatickejšie scény sa odohrávali, keď bol opitý a kontroloval svoje rozhodnutia pri počúvaní svojich slávnych zvukových pások. 6/10 (21.03.2021)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)

Na JFK se Nixon nechytá, ani náhodou, ale sleduje se fajn, jedná se o podnětnou fresku z dějin nejvyšší americké politiky přelomu 60. a 70. let. Musím přiznat, že jsem se bál, že Stone Dicka vykreslí jako arcilotra, že ty 3 hodiny budou dosti monotonní, leč nakonec tomu bylo jinak. Film přichází s hotovou paletou emocí. Ríšu chvíli nenávidíte (za jeho militantismus a bigotní staromilství), chvíli vám je ho líto (Nixonova politika jako symptom prohnilého systému), pak se obdivujete některým jeho úspěchům hlavně v zahraničí politice (deeskalace vztahů se SSSR a Čínou). Vskutku plastický portrét, u kterého se není, kdy nudit, už jen proto, kolik si skrze časové skoky a seznamování s aktéry politiky daného období žádá pozornosti. 75% (07.05.2021)

i ked stone tocit vie, ja som sa dost premahal aby som to vydrzal do konca (strasna dlzka, pre europanov celkom nezaujimave tema...) pri vedomi ma len udrzoval hopkins a miestami slusna atmosfera, taka perlicka nakoniec. film mal tusim premieru na berlinare 95 a tam na otazku novinara tykajucu sa tohto filmu (ako sa vam z tak vzrusujuceho materialu podarilo natocit tak nudny film?) odpovedal stone "it was a hard work":-) (13.08.2006)

Toto je parketa, ktorá Oliverovy Stoneovy sedí a ide, vyrozpráva životný príbeh, ktorý má 3 hodiny, no suchých miest ako šafránu a k tomu ešte kopu hereckých osobností na čele s excelentným Anthonym Hopkinsom. Je pravda, že niekoho môže tá dĺžka pochovať, či odradiť, no Nixon je výborné dielo, keby nebolo miestami také chaotické, mohlo prekonať aj JFK. 75% (09.06.2012)