Režie:
Jan SvěrákScénář:
Zdeněk SvěrákKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Ondřej SoukupHrají:
Zdeněk Svěrák, Andrej Chalimon, Libuše Šafránková, Ondřej Vetchý, Stella Zázvorková, Ladislav Smoljak, Irina Bezrukova, Silvia Šuvadová, Lilian Malkina (více)Obsahy(1)
Laskavá komedie o muži, který se domníval, že už nemůže být hůře a netušil, že právě prožívá nejkrásnější chvíle svého života. Františkovi už prošedivěly vousy. Kolja ještě nedosáhl školního věku a setkali se díky tragikomické životní situaci. Ti dva zůstali nakonec sami.Starý mládenec a kluk, kteří si navzájem nerozumějí a to ve všech směrech. Čeká je dlouhá a složitá cesta za úsměvem a láskou... (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (747)
Humor pana Svěráka staršího a režie pana Svěráka mladšího mi vždy sednou. Nádherná tragikomedie plná krásných situací: šátrání šmytcem na stehně při pohřbu ...naš krasnyj ... čemodan... čmariki čmariki ... žyli byli do telefonu a naslouchající žárlivý manžel ... přijde Zubatá ... A o čem jste se bavili? - Ale vcelku o hovnu, soudruhu ... kalhotky jako opona pohřbu při představení loutkového divadla... Neteče voda! - Voda těčot! ... Konec hlášení v ruském jazyce... setkání na stanici Moskevská ... scény s panáčky na semaforu a Koljou za ruku... řeka Vydra ... u výslechu: zahrajete si tak maximálně na pohřbech... STBáci zvonící klíči na Letné... Vynikající je celý scénář, který vyváženě dávkuje city i napětí. Skvělé výkony Šafránkové, Vetchého, Chalimona i Svěráka. Výborná Soukupova hudba. Zasloužený Oscar i Zlatý Glóbus za nejlepší cizojazyčný film. Ukázka (z metra): http://www.youtube.com/watch?v=vbUKy06mbQ8 ()
Jsou filmy, u kterých si nejsem zcela jist, jestli to, že se mi nelíbí, není moje chyba. To ovšem není případ Kolji - povrchního filmu, průhledně hrajícího na city diváka. Je smutné, že na lep sedli i mnozí, do nichž bych to neřekl. Mé hodnocení je tvrdé, ale Kolja si to za svou vychcanost zaslouží. ()
Útok na divácké emoce možná trochu přímý a možná i trochu průhledný, nikoliv však násilný, nepřirozený, či lacinný. Souznění starého mládence a mladého kloučka vyústí v opravdu příjemně emocionálně zabarvený příběh, nad kterým vůbec není ostuda uronit slzu... A prvotřídní herecké výkony s kvalitní režií jen potvrzují světovost tohoto filmu. 8/10 ()
Už když jsem viděl malého caparta Andreje Chalimona coby Kolju poprvé, získal si mé plné sympatie (myslím hlavně film). Společně se Svěrákem se jim povedlo zahrát své role dokonale, získal si srdce řady diváků a hlavně celý příběh je plný emocí. Nerudný mládenec versus malý rusák, který mu zůstane na krku. Jejich společné prvotní trampoty a nucené soužití se postupně změnilo v nezapomenutelný divácký zážitek, který i po tolika letech má pořád své kouzlo. ()
Jeden z vrcholových projektů devadesátých let. Jako důkaz může posloužit tolikrát zmiňovaný Oscar, který byl naprosto zasloužený. Po debilitách typu Byl jednou jeden polda nebo Nahota na prodej se ukázalo, že cesta úspěchu devadesátých let bude v něčem jiném (a díky bohu za to). Jediné, co by Vám (podle mně) mohlo vadit je přespřílišná sentimentalita celého příběhu, ale věřte, že i tou dostal Jan Svěrák Oscara. Tak už to hold chodí. ()
Galerie (28)
Zajímavosti (101)
- Tehdejší novinář a pozdější úspěšný producent a režisér Tomáš Hoffman bedlivě sledoval Jana a Zdeňka Svěrákovy během jejich předoscarové hollywoodské pouti. Část dne před samotným udílením popsal svého času takto: "Tradiční sobotní setkání s režiséry nominovaných filmů přilákalo do sálu akademického kina na Wilshire Boulevardu tisícovku diváků. Pestrá směsice novinářů, několika desítek akademiků z výboru pro volbu nejlepšího zahraničního filmu (letos měl rekordních pět set členů), studentů filmových škol a intelektuálních podivínů, kteří milují evropské filmy (a nenávidí komerční Hollywood), zaplnila sál do posledního místečka. Atmosféra je vřele nekomerční. Moderátor dopoledne, režisér Norman Jewison (Šumař na střeše, Jesus Christ Superstar, Pod vlivem úplňku) ve svém úvodním, překvapivě nenávistném projevu odsoudil současnou studiovou produkci jako bezduchou přehlídku počítačových speciálních efektů a jiných 'laciností'. Nominované filmy jsou prý naproti tomu snímky plné krystalického, nevykalkulovaného umění se skutečně humanistickým poselstvím. Češi intelektuálové, kteří Koljovi vyčítají přílišnou, téměř hollywoodskou emotivní vypočítavost a polopatickou doslovnost, by se nestačili divit. Když Jan Svěrák poprvé dostal slovo, aby podle zvyklostí poděkoval všem spolupracovníkům, nezaváhal a slavného režiséra se svým typickým ironickým výrazem upozornil, že v Koljovi počítačová grafika je. 'V tom případě velmi dobrá,' opáčil za bouřlivého smíchu celého sálu Jewison a raději na jeviště rychle pozval dalšího nominovaného režiséra." (NIRO)
- Pavel Taussig komentoval odlišnost výsledku od svého původního námětu: "Vytvořil jsem kostru příběhu, ale hlavního hrdinu jsem viděl jinak. Výsledné dílo patří Zdeňkovi a Janu Svěrákovým. Zdeněk Svěrák stvořil Františka Louku, dal mu profesi, povahu, vstřícný vztah k žená, způsob oblékání, svou postavu i tvář, prostě všechno. Podobné je to i s celkovou atmosférou příběhu. Je to jako když na stavbu dovezete cihly, písek, vápno a stavitel z toho všeho postaví krásnou stavbu." (NIRO)
- V čase vzniku následujícího filmu Tmavomodrý svět (2001) režisér Jan Svěrák vzpomínal, jak mu dal Kolja zabrat i PO svém vzniku: "Začala velká honička. Celý rok 1997 jsem jezdil po světě a dělal práci, která je po kapkách příjemná a po velkých dávkách smrtelná - setkával se s médii. V každé zemi je agentura, která tyhle věci organizuje. Přivezla nás tam vždycky asi na dva dny a sestavila program tak, aby naší přítomnosti co nejvíc využila. Což znamenalo, že jsme od devíti od rána do šesti do večera seděli v jedné místnosti a poskytovali rozhovory. Novináři postávali přede dveřmi a po půl hodině se na nás střídali. Nejkratší takovýhle výlet jsem podnikl do Říma. Tam jsem strávil pět hodin, udělal deset rozhovorů a nestihl si dát ani kafe. (...) Kromě té Itálie jsem byl ve Francii, v Holandsku, Anglii, Německu, Rakousku, Kanadě a celý měsíc ve Spojených státech. Tam těch rozhovorů bylo 285. Absolvoval jsem telefonickou tiskovou konferenci pro Koreu, Japonsko a Austrálii - to už jsem radši seděl doma a dělal totéž po telefonu. Sedět někam skoro třicet hodin, tam ze sebe vysypat odpovědi a pak zase letět zpátky, na to jsem už prostě neměl sílu." A co na tom bylo nejobtížnější? "Že jsem musel pro každého novináře vypadat svěží. Přitom otázek, které mi mohli klást, byl omezený počet. Na co se také ptát cizince, od kterého jste viděli jeden film a o jehož zemi jen tušíte, že žila v komunismu a teď už ne. A tak chtěli vědět, jaké je to spolupracovat s tatínkem, jaký byl Andrej a jak jsme ho našli. Po jednom dni se obvykle všechny otázky vyčerpaly a já pak přesto musel předstírat, že jsem tenhle dotaz ještě neslyšel, jsem jím mile překvapený a hledám tu nejlepší formulaci. A to je hrozné. To si pak člověk připadá jako prostitut." (NIRO)
Reklama