Dealer

surový drogový dánsky akčný film točený dokumentárnym štýlom/kamerou na 35 mm ako debut "divokého" mladého autora, ktorého vykopli za akýsi "priestupok" z NYU, natočený na základe jeho krátkometrážneho predošlého filmu. stupňujúce nepätie, dusivá atmosféra, nebezpečné figúrky a všetko spejúce do nvyhnutného otvoreného konca. špina ulice a čistota kokaínu sa tu miešajú a vytvárajú drsný nočný koktejl. (11.09.2010)

Velmi jednoduché, úderné a perfektně vygradované drama, mapující jeden "špatný" týden dealera Franka. Z počátku pomalý rozjezd s nepříliš chytlavými dialogy. Postavy nejsou moc sympatické, všechno hajzlíci, spodina, kterou by člověk nechtěl poznat. Film dokáže zapůsobit svojí autenticitou, bez žádných hollywoodských klišé a především od "středy" začíná houstnout až do otevřeného závěru.......7/10 (12.03.2017)

Tímhle mě Refn naprosto rozsekal a zničil. Od první minuty až do konce se nepřestává tlačit na pilu, Kimovi se posere úplně všechno a postupně přestává jít o fet, přestává jít o love, ale jde spíše o to, jestli je lepší nechat si svoje tělo v garáži rozporcovat srbskou mafií a nebo raději sám skočit do řeky se šutrem u nohy. Je to kurevsky napínavé, rychlé a natočené s nezaměnitelným stylem. Vysmaženej Mikkelsen a Jugoslávec Milo to mají těžce pod kontrolou. Usoplenec Guy Ritchie může akorát čumět. (07.09.2009)

První půlhodinu jsem bojoval s nudou a svou trpělivostí, nicméně trhané záběry s celkovým dojmem studentského filmu nakonec zabředl do zajímavé zápletky, která samozřejmě v průběhu filmu graduje. Nejvíc mě zaujal vztah dealera s jeho přítelkyní (?), která se mu hnusí tak, že se jí nemůže dotknout, ale zároveň bez ní také nemůže být. (20.09.2015)

Hledání rytmu a rukopisu v dlouhých kontaktních detailech a (zřejmě) zčásti improvizovaných dialozích dvojice delikventů. Ve druhé části, kdy film opustí model buddy movie a začne sledovat výhradně zoufalý boj Franka o přežití se v neonovém světle nočních klubů a barů rodí Refnova záliba v estetizaci brutality a morálně pochybných postav. Zatímco zpočátku se klasická rudá a fialová světla nepoužívají zásadně příznakově, skvostná závěrečná sekvence rodí režiséra, který svoje hrdiny používá jako projekční plátna svých brutálních vizí. Film na pomezí amatérské kinematografie, zbytkových vlivů Dogma 95 a probouzejícího se vizuálního mostra. (26.10.2010)