Skalpel, prosím

Precizní film, který ovšem mohl (nebo měl) být kratší a chudší o některou z mnoha dějových linek, aby nabral větší spád. Herectví Miroslava Macháčka je bezpochyby mistrovské, ostatní aktéři ovšem nepůsobí jako nějací "přicmrndávači", ale důstojně s ním drží krok. Skalpel, prosím působí skoro jako autentický dokument z lékařského prostředí a nedovedu si představit, jak by vypadal, kdyby vznikl v dnešní době. Kolik by v něm bylo rádoby dojemných záběrů na uslzené oči dětí i dospělých, jak moc tklivá a dojemná hudba by přitom hrála... A tak dále. (29.01.2012)

Velice výmluvný, stoprocentně nadčasový - a především až bolestně LIDSKÝ příběh. Mnohé vypovídá jen očima ... aniž by se musel spoléhat na dialogy - a přitom dokonale vystihuje podstatu profese, kterou bych zastávat nechtěla ... ani nemohla. Nestačila bych na ni fyzicky - a nezvládla bych ji psychicky. Se stejným zaujetím - a s takřka chirurgickou přesností vyobrazuje i povahu profesora - neurochirurga, který dobrovolně podstupuje své každodenní neokázalé zápasy se smrtí. Nebojuje za sebe, ale za druhé. Nemá rytířské brnění, meč ani štít - jeho výbava je o poznání skromnější: Je vyzbrojen "jen" bílým pláštěm, mikroskopem a skalpelem ... a k ruce má svůj tým. Vždyť každý rytíř by měl mít svou družinu, aby nezůstal na všechny bitvy samojediný. Jeho síla spočívá i v jeho slabosti ... a naopak. Musí být přísný k sobě i k druhým, jinak by nemohl vykonávat svou práci, jinak by nemohl být špičkou ve svém oboru. Je jen člověkem, tudíž má i své chyby, ale je upřímný k sobě i k vám ... nejenom tehdy, když se ohlíží proti proudu času za svým životem. Lidé jako on si zaslouží to nejvyšší uznání, přesto většina z nich zůstává v anonymitě, na rozdíl od nejroztodivnějších "celebrit", které se rády zviditelňují při každé příležitosti - a přitom jim nesahají ani po kotníky. Ale ... co oni sami ? Stáli by o pomíjivou světskou slávu, která by je připravila o soukromí ... stáli by o přízeň davu, která je povrchní a nestálá - i vlezlá a otravná, pokud je jí nadbytek ? A tak je snímek o skalpelu a ruce, která ho vede, vyjádřením díků každému z nich. (05.10.2020)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Stárnoucí neurochirurg uvízl na jakési pomyslné životní křižovatce, bilancuje, vede vnitřní monology a ze všech svých sil se snaží řešit/vyřešit vše, co ho v daném časovém období potká. Jedna si v takovou chvíli uvědomí, že je to i úplně obyčejný člověk, s manželkou, synem, že je to šéf, takže nese zodpovědnost za své oddělení (např. Volejníková), trápí se neřešitelnými problémy (doc. Krtek) a čeká ho velice těžké rozhodnutí ohledně operace malého Uzlíka, kde je cca 3% šance na úspěch a všichni kolegové stojí proti němu. Do toho všeho přivážejí do nemocnice zraněné z autonehody a on místo spánku nastupuje na operační sál... Výborné psychologické drama z chirurgické kliniky. A ještě malá douška na závěr Macháček-Brejchová-Brzobohatý-Mišovic úžasní. (25.07.2019)

Profesor neurochirurgie a jeho najťažšie životné prípady sa zmestili do dvoch hodín a ešte zostalo miesto pre osobný život. Film na to nejde v americkom štýle záplavy diagnóz a akčných zákrokov, ale vchádzame do hlavy a myšlienok doktora, jeho života a ťažkého rozhodovania. Zdalo sa mi, že film sa odohral počas niekoľkých dní, ale išlo o niekoľko mesiacov, čo zdôraznia len titulky. Nie je to ľahký film, ani umelá syntezátorová hudba atmosfére nepomáha, ale zážitok je to na silné štyri hviezdy. –––– Najednou jsem to pochopil. Smrt se nedá uprosit, ani přechytračit. To jen my dva si něco namlouváme. –––– Tenhle opakovaný zázrak zmŕtvychvstání nás všechny drži pohromadě. V tyhle zatracený práci. (04.05.2018)