Skalpel, prosím

Tomuto filmu jsem se vyhýbal jak čert kříži, jeho sledování bylo doprovázeno občasnými pohledy na hodinky, ale celkový dojem byl kupodivu docela pozitivní. Docela, ne zcela. Ačkoliv je to bezesporu velmi povedený film, který se opírá o psychologii postav, děj je díky mnoha vedlejším postavám roztříštěný a jakýsi tmel v podobě vnitřního monologu (jink by to přece nebylo tak psychologické, že;-) hlavního hrdiny mi v plném prožitku rozhodně nepomáhal. Spíše než o dramatický oblouk tu jde o vykreslení postav, života v nemocnici, náročnosti práce a nároků na lékaře. Ne, není to málo, obzvláště vezmeme-li v potaz skvělé výkony herců. Přesto mám z filmu pocit jako z českých nemocnic - chlad a odtažitost. (25.09.2008)

Asi se zase budu opakovat, ale nemohu jinak. Jiří Svoboda byl v osmdesátých létech na vrcholu a každému filmu na kterém pracoval vtiskl neotřelou fazónu. Skalpel, prosím je precizně natočené drama z lékařského prostředí s parádně vytříbenými charaktery postav v čele s geniálním Miroslavem Macháčkem v hlavní roli. Miluju jeho vnitřní monology, které jsou zatraceně pravdivé a nabité životními zkušenostmi. Tohle je první liga, žádné kýčovité plácání, ale tvrdá škola. Takové filmy s výraznou hloubkou už u nás nemá kdo natočit. K profesionální dokonalosti si režisér přizval svoje stálé spolupracovníky, kameramana Vladimíra Smutného a hudebního skladatele Jozefa Revalla, kteří mají nemalou zásluhu na tom, jaké ve výsledku film tvoří sourodé dílo. Jako bonus ve snímku zúročili svoje umělecké schopnosti Jan Švankmajer, který se postaral o výtvarnou spolupráci a František Vláčil, jenž dohlížel v roli asistenta vedoucího výroby. Takhle se potom rodí FILM nejlepších kvalit. (02.07.2020)

"Smrt se nedá uprosit, ani přechytračit..."  Někdy snad přeci, někdy musí přijít onen "opakovaný zázrak  zmrtvýchvstání", který lékaře "drží pohromadě v téhle zatracené práci.." Tenhle film stojí v první řadě na skvělém Miroslavu Macháčkovi v roli stárnoucího profesova neurologie. Úžasně silné jsou zejména jeho vnitřní dialogy, v nichž dotyčný jednak komentuje všechny děje kolem a zároveň tak trošku bilancuje svůj život. Ty děje kolem jsou někdy docela depresivní (viz zejména neřešitelná situace doc. Krtka s umírající dcerou) a někdy vyžadují velkou rozhodnost a schopnost převzít za své rozhodnutí plnou odpovědnost.  Krásné na filmu jsou ale i pasáže odehrávající se mimo neurochirurgické oddělení a ukazující důležitost rodinného zázemí (viz manželka v podání přesvědčivé Jany Brejchové, která dokázala pro svého muže obětovat vlastní kariéru nebo syn, kterému jeho otec nemluví do života a neudílí moudré rady). V neposlední řadě ale film pregnantně vypovídá i o tom, že lékařská práce, to není o nějakém heroickém výkonu jednoho hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi, ale je to o práci celého týmu, neboť je to "organismus, něco jako posádka lodi nebo letadla, pospojovaného neviditelnými vlákny vzájemnosti.“ (25.04.2022)

Pseudofilozoficko-hluboké rozjímání, opocená čela a "národní umělec" Macháček vypouštějící ze svých úst odborné lékařské termíny, tak hrozně křečovitě, kdy prostě nešlo uvěřit tomu, že se jedná o naprostou jedničku ve svém oboru - neurochirurgie. Navíc ta spousta do příběhu (ne)násilně vložených "náhod" (shledání a operace nejlepšího přítele ze studií Mikeše či nemoc a smrt dcery nejschopnějšího kolegy docenta Krtka). Dozajista zajímavě natočené, ale mě to nebavilo. Bohužel. 50% (08.01.2011)

Tak jsem si zase po letech zopakoval tento film z nemocničního prostředí. Trochu jsem se obával, že po letech už na mne nezapůsobí tolik jako tehdy (znal jsem i knižní předlohu Valji Stýblové). Ani po letech tento film neztratil nic na své působivosti, dokonce bych řekl, že zraje jak víno, čím starší tím lepší, i když lékařská věda od té doby hodně moc pokročila. Ta etika a mezilidské vztahy zdaleka tolik ne ... Plejáda filmových osobností (Macháček, Brejchová, Brzobohatý) i z Polska (Barbara Brylska) i roztomilý Uzlík, skvělá kamera i hudba a výsledkem je působivé psychologické drama, které považuji za jeden z nejlepších i "nejrealističtějších" filmů z nemocničního prostředí. Speciálně obor neurochirurgie je velice náročný, "chyby" se tu neodpouštějí a v tomto oboru uspějí jen ty nejlepší osobnosti (odborně i lidsky), ale i ony by těžko mohly vynikat bez maximální podpory celého týmu (analogie orchestru a dirigenta). A to právě nádherným způsobem popisuje jak knižní předloha, tak i film. Ne náhodou jedním z odborných poradců byl profesor Beneš.. (12.12.2017)