Skalpel, prosím

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

Filmy a seriály odehrávájící se v nemocnicích jsem nikdy neměl moc rád. Věřim, že pokud někdo považuje nemocnici za atraktivní prostředí, bude si u Skalpelu chrochtat blahem. Film nabídne skoro 2 hodiny záběrů z operačních sálů, nemocničních pokojů a dlouhejch studenejch chodeb prokládaný Macháčkovejma vnitřníma monologama. Chválim, že je to natočený tak nějak nezaujatě a jakoby s odstupem, chvílema skoro až dokumentárně, takže třeba ani dítě s nádorem v kebuli nepůsobí vyloženě jako trapnej pokus o citový vydírání labilnějších diváků, ale prostě jako jeden případ z mnoha. Pro mě je to průměrný drama s dobrym Macháčkem a Brzobohatym. 55% (04.03.2012)

Strhující výpověď muže na špici chirurgie. Příběh všedního pracovního dne, týdne a měsíce jednoho doktora na neurochirurgii. Zároveň ale také skládání účtů stárnoucího muže, bilancování, vzpomínky. Děj podbarvuje komentář hlavního hrdiny, padají moudra, která by vydala na seriál. Syrové až naturalistické vylíčení světa uvnitř i okolo našeho pana doktora. Už dlouho jsem neviděl český film, který by šel takto na dřeň věci. Čistých 100%. (11.02.2010)

Profesor neurochirurgie a jeho najťažšie životné prípady sa zmestili do dvoch hodín a ešte zostalo miesto pre osobný život. Film na to nejde v americkom štýle záplavy diagnóz a akčných zákrokov, ale vchádzame do hlavy a myšlienok doktora, jeho života a ťažkého rozhodovania. Zdalo sa mi, že film sa odohral počas niekoľkých dní, ale išlo o niekoľko mesiacov, čo zdôraznia len titulky. Nie je to ľahký film, ani umelá syntezátorová hudba atmosfére nepomáha, ale zážitok je to na silné štyri hviezdy. –––– Najednou jsem to pochopil. Smrt se nedá uprosit, ani přechytračit. To jen my dva si něco namlouváme. –––– Tenhle opakovaný zázrak zmŕtvychvstání nás všechny drži pohromadě. V tyhle zatracený práci. (04.05.2018)

Jeden z nejinteligentnějších českých filmů. Je veden velmi úspornými, zato o to precizněji vyšperkovanými dialogy a vnitřními monology do nezvyklé hloubky, zároveň si zachová neobyčejnou lidskost, respektujíce mlčení, lidské štěstí i tragédii v rovině, kterou by mnohé racio samo neuneslo. Proto možná i ta myšlenka na závěr filmu. (29.01.2012)