Zánik samoty Berhof

Wehe den, die die Heimat noch haben! Wir haben kein Zuhause. So haben wir geschworen! Naučili je zabíjet, ale nic jiného. Ač se to zdá podivné, pouze zabíjení k životu nestačí. Sudety nasáklé krví, Sudety zbavené své historie. Lidé vytržení z kořenů. Zmatený svět. Cesta z něj. Cesta k lepšímu světu, který však jinde než ve smrti neexistuje. (05.01.2006)

Svoboda v první polovině buduje působivou mrazivou atmosféru rozehranou v působivém prostředí bývalého hostince na samotě, zatímco ve druhé více sází na efektnost a výchozí situace se mu poněkud rozpadá a negraduje. Přímo se nabízí srovnání s Vláčilovým filmem Stíny horkého léta - zatímco Svoboda více sází na syrovost a prokreslenost postav i dobové souvislosti, Vláčil buduje dramatickou zápletku s průzračností žánrového filmu - přesto však je jeho film působivější v tom, že si od počátku udržuje čistotu záměru a dokonale naplňuje pravidla hry a přesto nabízí určitý nedosobní přesah. Zánik samoty Berhof spíše zůstává na svou dobu umně vystavěným psychologickým thrillerem s významnou vizuální stránkou, bez hlubší roviny, ta akorát probleskne v závěrečném rezignujícím aktu jeptišky v podání Jany Brejchové, jež opět dokazuje, že fanatické řeholnice jí jdou nejlépe. Za pozornost stojí i výkon mladičké Vančíkové, která zde vyniká dětskou přirozeností - její typ později bohužel spíše uškodil Prokletí domu Hajnů. (25.02.2008)

Film, který je i po letech stále silný, stejně jako kniha. Temný příběh, kde je buď noc, nebo prší, či spíše leje, a slunce se ukáže jen na jednu malou chvíli, když se Ulrika vydá do městečka pro léky. Hudba a vynikající kamera dodávají nezbytnou ponurost a přibližují snímek k vrcholným dílům Vláčilovým. Syrovost ještě podtrhují brutální vraždy, které přeci jen nebyly v českých filmech až tak běžné. Pro mě asi nejlepší Svobodův film. Velké plus je obsazení J. Brejchové do čela wervolfů. V knize má tuhle úlohu muž. Její sametový hlas a tajemná aura způsobují, že divák se k ní nedokáže jednoznačně postavit. Je bestií, nebo se jen pokouší ochránit ty, kdo ji následují? Vedle Údolí včel a Adelheid nejlepší film podle Körnera. Balada, kde vina a trest jdou spolu ruku v ruce... (26.05.2013)

Sakra, některá dramata od Jiřího Svobody znám, nicméně to co provedl s tímto filmem...? Sakra, Jozef Revallo, kde jen se inspiroval k tomu, co se mu podařilo zde zkomponovat? Sakra, já věděl, že ta moje dětská fóbie, z celkového výrazu pana Křiváčka, byla oprávněná, podobnou roli prostě potřeboval, nebo spíše si jí zasloužil (bez diskuze jeho životní). Sakra! Kde se ten Berhof celý můj dosavadní život schovával? Předchozí doba zanechala v lidech něco, co se nesmazatelně vrylo do jejich podvědomí a hodnot. Morální a lidské zábrany se bortí, smrt je přirozená více než kdy jindy a nic nemůže být tak drsné, aby nepřišlo ještě něco drsnějšího. Přesvědčenost, pokrytectví, nezbytný fanatismus i zoufalost posledních vůdcových bojovníků i odporné přizpůsobení se nastalé situaci (ty coury Evelíně Steimarové prostě seděly) a to vše pod dohledem, až démonicky chladné, služebnice boží, která má ovšem také své potřeby. Na druhé straně tu je nevinná dětská duše, bez jakýchkoli předsudků a s vlastním rozhodnutím k činům. Film, který není možné neznat, považuješ-li se za znalce československé kinematografie. (14.02.2013)

Kam se hrabou pracně budované americké horory, tady stačí Lubin Kostelka s koněm, jedoucí ponurým lesem a máme atmosféru, že by se dala krájet. Velmi dobře stavěný film, podle skvělého Körnerova scénáře, korunovaný výbornými hereckými výkony. Kdyby někoho zaujal zajímavý dřevěný kostelík, který se ve filmu několikrát mihne, tak vězte, že tento stojí v malé polské vesničce Kamieńczyk - přes kopec od českého Mladkova. (12.09.2008)