Elling

Elling = norská odpověď na otázku "jak zdárně a bez úhony vypořádat se s reálným světem, jež na nás číhá za našimi dveřmi a odhalit latentní krásu života". Dva určitým způsobem psychicky narušení lidé, po dvou letech propuštění z léčebny (ústřední postava zdecimovaná smrtí matky, neschopná kontaktu s lidmi), dostávají díky štědrému státnímu zřízení byt v centru Osla a sami se stávají pod dohledem sociálního pracovníka, svým způsobem, mírně asociálními osly (s nadsázkou řečeno, ctím jejich diagnózu). Vše se však zdá býti na správné cestě k dosažení kýžených výsledků, resp. začlenění do společnosti... Elling je prvoplánový a nudný film. Dost dobře nerozumím oscarové nominaci, nicméně akademiím nerozumím poměrně často, tudíž nemá cenu se nad tím pozastavovat. Vše je podáno kýčovitě a s notnou dávkou idealizace (přeslazeno, Pettere Næssi), což má za následek ztrátu civilnosti. Oba charaktery, dle mého názoru poměrně neefektivně zvolené (prototyp dvojice: malý, inteligentní a velký, dobrosrdečný, intelektuálně omezený), diváka nevedou při konečných titulcích k žádné katarzi, ba možná ani k zamyšlení. Přeceněný snímek, který může na leckoho působit příjemně. Já se na něj díval poněkud kritičtěji, nenechal se strhnout. │50% (12.02.2009)

Kultovní snímek. Zřejmě nejoblíbenější norský film. Petter Næss tento příběh o strachu, fóbií, nejistotách a prolamování bariér inscenoval jako divadelní hru a poté ho s týmiž herci i zfilmoval. Vznikla neskutečně milá komedie o jednom mužském duu, jež se jen těžko protlouká životem. Elling jako inteligentní člověk, který je pronásledován strachem a nevolností kdykoliv, když má vyjít mezi lidi nebo jen ze svého obvyklého prostředí a Kjell, jenž se zdá být zdánlivě jednodušším, ale cítí a miluje stejně jako ostatní. Dvojice, která asociuje i slavný pár Lemmon + Matthau. Snímek, který nemá daleko ke skutečnosti, ale přesto vyzní optimisticky. Film, který se především díky svému humornému nádechu s přehledem vyvaroval laciného sentimentu. A Ellingova nesmělá hledající básnická povaha je mi nesmírně blízká. (31.07.2006)

Elling je úsměvné, občas mírně hořké drama, na které se pěkně kouká a divák se u něho nenudí. Oba hlavní hrdinové jsou sympaťáci a člověk jim drží palce, aby tu adaptaci na normální poměry zvládli. Konec vyznívá na můj vkus až příliš optimisticky, ale to u tohoto sice nijak objevného, avšak docela příjemného snímku, ani tak moc nevadí. (10.05.2011)

Tenhle norský nominát na Oscara není ani trochu smutný, jak by se vzhledem k tématu o lidech z psychiatrického ústavu mohlo čekat. Je to film o životě dvou ne zcela běžných lidí, kde jeden má strach ze všeho neznámého a druhý mluví neustále jen o ženách. Tahle sympatická dvojka magorů s mnoha podivnými zvyky (měnit si spoďáry jednou za dva týdny, postele vedle sebe) k sobě parádně sedí a obyčejné příběhy z života ve městě proměňují v zábavnou podívanou. (11.12.2016)

Elling (Per Christian Ellefsen) a Kjell Bjarne (Sven Nordin) spolu bydlí v jednom pokoji v psychiatrickém ústavu. Elling celý život prožil ve stínu své matky, a bez ní se neumí zaobstarat, zatímco Kjell Bjarne, působí násilnickým dojmem a jeho jedinou touhou je pořádně si vrznout (ale i to zná jen z Ellingových příběhů). Vláda se ale rozhodne učinit pokus o sociální integraci, a přidělí Ellingovi a Kjellu Bjarnemu byt v centru města. Oba muži se rázem musí překonat spoustu překážek a naučit se starat sami o sebe... V krátké době už podruhé jsem byl velmi mile překvapen norskou kinematografii - naposledy to byl film Kámoš - , a nyní Elling. Film, který vlastně nenese hluboký příběh, ale jen takové příjemné nahlédnutí do života těch, kteří úplně normální životy nežijí. Režie Pettera Næsse, ale hlavně herecké výkony obou hlavních představitelů, přináší na obrazovku nádhernou podívanou, které je jen málo co vytknout - snad jen částečnou "uřvanost" filmu, a taky poslední desetiminutovku, kdy se rejžovi podařilo vymáčknou slzu i s takovýho starýho cynika jako jsem já.. (13.05.2013)