Jan Roháč z Dubé

Pozoruhodné dekorácie, kostýmy, masky, rekvizity a davové scény. A to je všetko. Inak zostávajú len tony pátosu (v podstate všetko, čo vo filme zaznie, je hurá-národniarstvo), nezaujímavé, jedna od druhej nerozlíšiteľné postavy (o žiadnej sa nedozvieme nič osobného, čo by ich aspoň trošku poľudštilo), absolútna absencia emócií a smiešne šermiarske scény. (22.08.2008)

Mierne rozpačitý historický epos o udalostiach po husitských bojoch v 15. storočí. Veľakrát zbytočne patetický a veľakrát (ako som sa neskôr dočítal) aj histirický nepresný film, ktorý však nesie charakteristické rysy podobných historických eposov. Aj preto, na rok 47, to nie je vôbec zlé. Na neskoršie snímky, napr. trilógiu o husitoch, to ale nemá. Hodnotenie: 60% (03.05.2014)

Mnohem slabší než pozdější Vávrova husitská trilogie. Scénář žádná sláva, samotné obléhání Sionu mi přišlo dost nezajímavé a chaotické, žádný hrdinný boj hrstky statečných s horou nepřátel z toho nečišel (i když je pravda, že dlouhé dobývání Sionu je jenom taková legenda, obléhání se vleklo zřejmě jenom proto, že pan Ptáček neměl chuť bojovat se svým strejdou, a po příjezdu císařských vojsk bylo hned vymalováno). Otomar Korbelář mi do role Roháče zrovna moc neseděl, připadalo mi, že tak nějak osciloval mezi vzpurným mlynářem a náboženským fanatikem. Je sice fakt, že to je možná v podstatě přesný popis některých husitských vůdců, nicméně Korbelář na mě rozhodně nedělal dojem velkého válečníka. Ovšem potěšil Vojta, to je u mě ten pravý husita. (11.07.2013)

Sledování režisérských i hereckých chyb mě omrzelo asi v polovině. Herci se tu zjevují a mizí do toho šmidlá bez přestání nějaká kutálka (asi Fisyo). Herec se vždy objeví, udělá plačtivý nebo zasmušilý obličej, řekne nějakou patetickou kravinu, zazní smyčce, on vzdychne nebo zasténá, zmizí a děj se ubírá v jiné lokalitě na jiné téma dle stejné šablony. Borský, Borský Pojišťovnu štěstí jsi měl točit, ne historický film... (20.05.2012)

Osobnost Jana Roháče z Dubé (asi 1374-1437) inspirovala celé národní obrození, přičemž celý tento proces vyvrcholil v roce 1914 divadelní hrou Aloise Jiráska. Ta se stala předlohou pro první domácí barevný film o tři dekády později, přičemž nezůstalo jen u zájmu o historickou látku, ale především o zpolitizovanou paralelu světa po roce 1945. Oč by mohl být první barevný film větším triumfem, na který se čekalo už od prvních pokusů v polovině 30. let (barevné dotáčky měly mít filmy Na růžích ustláno a Maryša, ale tehdy zůstala barva jen výjimečnou doménou krátkometrážních animovaných filmů), o to je to samozřejmě větší zklamání. Divácky to byla prohra prakticky okamžitě, ale pro současné badatele je takovýto hybrid mezi husitským velkofilmem a politickým pamfletem vysloveně cenný materiál. (27.08.2024)