Jan Roháč z Dubé

Mierne rozpačitý historický epos o udalostiach po husitských bojoch v 15. storočí. Veľakrát zbytočne patetický a veľakrát (ako som sa neskôr dočítal) aj histirický nepresný film, ktorý však nesie charakteristické rysy podobných historických eposov. Aj preto, na rok 47, to nie je vôbec zlé. Na neskoršie snímky, napr. trilógiu o husitoch, to ale nemá. Hodnotenie: 60% (03.05.2014)

Je několik možností, jak zpracovat historické téma a přiblížit konkrétné historickou postavu. Zatímco dnes se nejčastěji volí forma hraného dokumentu nebo se scénář opírá o historická fakta natolik, až vznikne cosi jako přehraný článek z wikipedie, dříve se sázelo na legendu a dojem. Diváci toužili spatřit hrdinu, chtěli podívanou a tu jim Vladimír Borský dopřál. Vzniklo dílo poplatné době, které je dnes zajímavé jako střípek zapadající do mozaiky naší kinematografie. Není zde patrný přesah jako u historických filmů Otakara Vávry, všeho je tak trochu hodně - vlastenectví, patosu i hudby. Nedá se ani srovnat s uměleckou feskou jako u filmů Františka Vláčila. (13.11.2015)

První československý barevný celovečerák. Jen škoda, že se nedá (zřejmě) sehnat ona delší verze. Jestli dá, mě se nepovedlo. Nepřehledné mi to nepřišlo ale naštěstí se o husitství zlehounka zajímám. Konec je trošku naivnější, ale čert to vem. Myšlenka o české nesvornosti je totiž stále platná. Nejen za válek, ale i v poslední době více  než jindy. (09.12.2022)

Jan Roháč z Dubé, kontroverzní vlastenecký symbol i filmová adaptace Jiráskovy divadelní hry. Vladimír Borský ochotně podlehl dobovým tendencím, což je na jednu stranu pochopitelné, ale zároveň účelově manipulativní a pokrytecké. Po filmařské stránce bylo dílo znehodnoceno pozdější úpravou do zmatení až znechucení. Kostýmy a kulisy jsou vynikající. Herectví je v naprostém souladu se slintající patetickou náladou. Teatrální patos a plamenné řeči odhodlanosti tvoří veškeré monology i občasné dialogy a jedinou skutečně rozkošnou postavou je nejzarytější národní nepřítel. Pevná víra ve slovanský bratrský svazek, byť dává nějaký smysl, dlouho nevydržel a novodobá germánská invaze konzumu je příkladně rozkladná pro hodnoty i národ samotný. Odhodlání českého národa se skládá pouze z proslovů nenávisti a spekulativního pokoutního prospěchářství. Hlavní postavou je samozřejmě Jan Roháč z Dubé (sympatický Otomar Korbelář) v tvrdohlavé a osamocené póze vzdoru za každou cenu. Za ním stojí oddaní muži: puškař Zelený (Emil Bolek), polský rytíř Výšek Račinský (zajímavý Felix le Breux), bojovník Hrdinka (Rudolf Deyl ml.) a další husitský bojovník Baba (Jaroslav Vojta). Z umírněných vyčuhuje kněz Jan Rokycana (příjemný Ladislav Boháč) a velitel vítězné strany u Lipan Bořek z Miletínka (příjemný Jaroslav Seník). Jak už to u podobně tendenčních filmů bývá, nejzajímavější postavou je vrchní padouch. Zde český král a císař Zikmund (dobrý Otto Čermák) v síle hněvu i intenzitě podávané nepředvídatelnosti a podlosti. Z dalších nepřátel je zde velitel uherských kumánů Orságh (Gustav Ekl), nejmocnější z českých pánů Oldřich z Rožmberka (zajímavý .Jiří Plachý st.) a kardinál Palomar (Vojta Plachý-Tůma). Jedinou výraznější ženskou postavou je Ludmila (Lili Hodačová) ve slepé oddanosti svému otci Roháčovi. Nejrozpolcenější postavou je hofmistr Hynek Ptáček z Pirkenštejna (příjemný Ladislav Kulhánek), Roháčův synovec i nucený pronásledovatel. Postav je mnoho a žádná nemá pro sebe mnoho prostoru k sebevyjádření. Patos, tendenčnost a pozdější zkrácení činí z filmu nebezpečnou slátaninu. Nicméně, jde o první barevný film československé kinematografie. A s touhle nadějí jdu spát. (05.08.2017)

Jedná se o první český barevný celovečerní snímek, který vznikal s velkou parádou. Proto se nemůžeme divit, že z toho vznikla propagační freska na český národ. Amíci mají své Alamo, my zase svůj Sion a Jana roháče z Dubé. Otomar Korbelár své charisma má, ale bohužel s ním neutáhne tolik šablonovitý a "černobílý" film. Škoda že jsme si tam svého čecháčtví narvali až příliš. Zatímco Alamo končí tragicky, tak my jsme si tam ten Happy End naroubovat museli. Tohle léčení našich historických komplexů, mě už vážně začíná štvát. Ale každá doba si žádá své. (19.09.2006)