Jan Roháč z Dubé

První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ * (08.02.2007)

Dříve než O.Vávra předvedl, jak to podle jiráskovsko- nejedlovského vidění celé začalo, V. Borský natočil ty "hořké" husitské konce. K pozoruhodným momentům patří zejména ten, kdy bojovné dceři titulního hrdiny těsně předtím, než skončí svou pozemskou pouť, vykoukne z příhodně protržené haleny ňadro i s bradavkou. (12.01.2009)

Je několik možností, jak zpracovat historické téma a přiblížit konkrétné historickou postavu. Zatímco dnes se nejčastěji volí forma hraného dokumentu nebo se scénář opírá o historická fakta natolik, až vznikne cosi jako přehraný článek z wikipedie, dříve se sázelo na legendu a dojem. Diváci toužili spatřit hrdinu, chtěli podívanou a tu jim Vladimír Borský dopřál. Vzniklo dílo poplatné době, které je dnes zajímavé jako střípek zapadající do mozaiky naší kinematografie. Není zde patrný přesah jako u historických filmů Otakara Vávry, všeho je tak trochu hodně - vlastenectví, patosu i hudby. Nedá se ani srovnat s uměleckou feskou jako u filmů Františka Vláčila. (13.11.2015)

Ne...tak tohle fakt nejde. Ani moje maturitní deprese mě nedonutila se na tohle pořádně sledovat. Takhle mizerně jsem se cítila snad naposledy při Janu Žižkovi, Husovi, nebo co to přesně bylo? Snad Proti všem... Každopádně...než tohle vidět znovu, radši si dám nějakého Bélu Tarra. (I když nad Satanským tangem bych asi váhala...) (29.03.2011)

Jedná se o první český barevný celovečerní snímek, který vznikal s velkou parádou. Proto se nemůžeme divit, že z toho vznikla propagační freska na český národ. Amíci mají své Alamo, my zase svůj Sion a Jana roháče z Dubé. Otomar Korbelár své charisma má, ale bohužel s ním neutáhne tolik šablonovitý a "černobílý" film. Škoda že jsme si tam svého čecháčtví narvali až příliš. Zatímco Alamo končí tragicky, tak my jsme si tam ten Happy End naroubovat museli. Tohle léčení našich historických komplexů, mě už vážně začíná štvát. Ale každá doba si žádá své. (19.09.2006)