Strach jíst duše

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Vřele doporučuju! Ač se mi při sledování filmu dělalo zle od žaludku při pohledu na všechny ty rasistické bestie, které si osvojily právo soudit neobvyklý milostný vztah starší německé ženy Emmi s o mnoho let mladším Marokáncem Alim, přece jen se našel jeden okamžik, při kterém se mi na tváři objevil pobavený úsměv. A to když se na scéně objevil sám Reiner Werner Fassbinder ve vedlejší roli manžela jedné z Emminých dcer. Roli typického "macha" a navíc zapřisáhlého rasisty zahrál s takovou bravurou, že uvažuju o jeho zařazení do mé topky nejlepších herců. (12.09.2009)

Angst essen Seele auf působí možná jednoduše, ale přitom je to velmi emotivní a hluboce lidský příběh, který silně zdůrazňuje, jak jsme někdy plní předsudků a pokrytectví. Co si budeme namlouvat, dejme si ruku na srdce, ten film je starý skoro čtyřicet let a není ten problém stále stejný, jen v různých obměnách? Jsme ochotni si to vůbec v určitých situacích našeho života připustit? Ve své době to byl v každém případě nadčasový snímek a já ho rozhodně doporučuju. Za mě je to hodně silná čtyřka a možná to ještě časem zvednu. (02.03.2014)

V tomto díle Fassbinder kritizuje co může. Zejména (západo)německou xenofobii vůči arabským dělníkům. Stará žena si vezme o čtvrtstoletí mladšího Araba (mimochodem ho ztvárňuje režisérův tehdejší milenec El Hedi ben Salem). Ženina rodina, jakož i známí a sousedi tomuto svazku nepřejí a mladého Maročana nenazvou jinak než švajnhund. Velmi pravdivý film, který si na nic nehraje a přitom mu věříme každé slovo. (30.10.2009)

Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% (18.04.2010)