Zázraky se dějí

Určitě alespoň z hloubi duše mnohý z nás zatoužil po vzdálených krajích plných neznámých nástrah a romantiky, ale pozor, zde jde především o nechtěné dobrodružství, které je plné nebezpečí a urputného zápasu boje o přežití. Není to tak dlouho, co mi před očima vyvstala, moje příležitostná vzpomínka na tento film při sledování přírodopisného dokumentu ze života dávných obyvatel peruánských And, který vysílala česká televize, a tím se mi vlastně vybavil v paměti i útržkovitý děj tohoto neuvěřitelného reálného příběhu sedmnáctileté německé dívky jménem Juliane Köpcke. Nejvíce mne zaujala ta část filmu, kde Juliáně běžely hlavou retrospektivní vzpomínky na krásný výlet kdesi vysoko v horách And tajemného inckého města Machu Picchu dříve, než se zřítila letadlem do divoce rostoucího stromoví rovníkového deštného pralesa Amazonie. Bohužel zde neměla jiné východisko, než zkusit štěstí a hledat cestu zpět s ranním rozbřeskem vycházejícího slunce a nepřetržitou zelení houštin se trmácet několik dnů divokou přírodou pralesa až k toku šumějící hnědé řeky. Co o filmu napsat? Především jde o film, který v době socialistické kinematografie u nás byl hojně navštěvovaný, snad také proto, že se asi odlišoval námětem od naprosté většiny tehdejších filmů, alespoň si myslím. Jediné, co ještě zmíním, možná někdo nebude se mnou souhlasit, že dnes by drsnější záběry, v perfektně zvládnutém triku zapouzdřených červů v kůži z amazonských much, kteří zde mnozí vzpomínají, nebudil takový rozruch jako tehdy. Osobně si cením na tomto starším filmu, že na rozdíl od dnešních filmařských kouzel je laděn v duchu věrohodnosti a hlavně je natočený s řadou přitažlivých až nevšedních syrových záběrů. (25.10.2013)

Deštné pralesy, jižní Ameriku a vše, co se jich týká, miluji. Proto jsem ráda i za tento snímek, který je poměrně realistický a má zvláštní, tíživou atmosféru. Nejvíce mně na filmu bavily návody jak, kudy a kam, když člověk zabloudí v pralese. Aneb vzpomínky Juliane na vše, co dříve vyčetla v knihách a co ji naučil otec. (17.08.2012)

Vidět film před dvaceti lety, tak by možná zanechal větší dojem. Takhle působí výkon mizerných herců a neherců a příšerný český dabink. Do toho takřka neměněná hudba, teda spíš serie stejných zvuků, mající navodit pocit nejistoty a nervozity. Nakonec jsou tak působiví skutečně jen ti macatí červíci. (19.12.2012)

Tohle bylo dost retro. Nejen díky vyblitým barvám ale celkově sedmdesátkovém feelingu. Já tuhle dobu čím dál více rád, móda byla zajímavá, ty kraťounké šatečky a sukýnky... letiště byla plná stříbrných tryskáčů často se čtyčmy motory, jezdilo se v neskutečných autech a i hudba byla celkem zajímavá. To vše tento flm film má. Bohužel herecké výkony hlavní hrdinky jsou dost hrozné a po půlhodině jejích orgastických obličejů při všem to klopýtání přes kořeny a bahno džungle jsem jich měl už dost. Tyhle příběhy přeživších mne dost zajímají a tak vím jak člověk vypadá, když má tu kliku, přežije a vyleze z vlhkého pekla. Když šla hrdinka po suchu, byla samá modřina a nalepený kousanec. Když byla ve vodě, měla zase všude pěknou pleť jak z reklamy na Indulonu. A jelikož byla v celém filmu polonahá, dost to kontrastovalo. Každopádně socialistický divák pro nějž vrcholem erotiky byla postelová scéna v Ženě za pultem (Haničinec a Švorcová přikrití duchnou až pod bradu) musel mít při záběrech na štíhlou Penhaligonovou v neustále mokrých šatech bez podprsenky, dojem že kouká na porno. Jak zde již padlo, dnes film už moc ničím nezaujme. Katastrofa byla natočena příšerně, nechápu jak po úderu blesku mohlo letadlo takhle explodovat jak po zásahu z flaku 88. Film chvilkami připomíná náš snímek Pod jezevčí skálou, protože těch záběrů na všelikou zvířecí v tomto případě tropickou havěť je tam nespočet a je tím značně vyplňován děj mezi plazením vzdychající Susan a pátrání armády po vraku letadla. Penhaligonovou i tak obdivuji, protože se do všech těch bažin a zahnědlých vod vrhala srdnatě a kdo ví co všechno v tom plave a co se tam hemží jen v jedné kapce, musí ji vyseknout poklonu. Dávám za tři larvy Dermatobia hominis .... * * * (24.10.2020)

Viděl jsem to jako malý kluk, kterého vzali rodiče s sebou do kina, aby se ten vejmrza doma sám nebál! a protože jsem tehdy asi dlouze žadonil, (z toho samého důvodu mě v útlém dětsví vzali i na "Čelisti") což si ale již přesně nepamatuji. Co si ale pamatuji dodnes, to je, samozřejmě, scéna, která se jako první vybaví úplně každému, kdo tento, za komančů veleakční, dobrodružný dívčí zápas o přežití viděl. Dnes by snímek neměl šanci asi ani u dětí (znáte ty dnešní nenažrané parchanty, kterým není nic dobré), ale vzpomínka na šokující napětí dítěte v kině a na to, že rodiče občas mají i dobré nápady, stojí za nadprůměrné ohodnocení. (12.11.2005)