Slovo

Slovo ponúka všetko, čo by mal ponúkať film o problematike náboženstva. Rieši otázky kresťanského pokrytetstva, nulovej asertivity jeho najväčších hlásateľov, kontrastov a relatívnosti vedy a viery, šialenstva a rozumu, alebo života a smrti. Je polemikou o hĺbke viery, o úprimnosti a opodstatnenosti modlitieb a viery v zázraky. To všetko orámované silným a jasným príbehom s jasne charakterizovanými postavami, ktorých chovanie tieto otázky v divákovi vyvoláva. Dreyer používa silnú filmovú reč a množstvo detailov, nad ktorými je čas popremýšlať už počas filmu, ako napríklad osamelý kríž v krajine, lekár ako predstaviteľ viery vedľa kňaza a medzi nimi svietiaca lampa, alebo mladí milenci, pozerajúci sa na obrázok Ježiša v knihe z opačnej strany stola. Pokiaľ opominiem koniec, jednalo by sa o obyčajný príbeh zo života, ktorému silnú náboženskú auru dodávajú iba dialógy a myslenie postáv. Záver je na takúto artovú snímku netradičný, pretože sa jedná o- SPOILER: nádherný happy end, ktorému sa ťažko v Hollywoode niečo vyrovná. A skutočný život môže začať.... (07.04.2013)

Moc se mi do tohoto snimku nechtelo, cekal jsem artovou onanii v nesrozumitelne nabozenske mluve. Avsak obavy byly zbytecne, vytecne rodinne drama. Vyborna kamera, zajimave postavy, ktere jsou dobre zahrane a v neposledni rade genialni Johannes, co zije v predstave, ze je Jezis. Nezapomenutelny pocin, bezchybny film. (05.10.2018)

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy. (10.04.2024)

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)