Dvě Angličanky a kontinent

Nádherný fim...! Asi bych měl s tím komentářem nějaký čas počkat, než odezní bezprostřední dojmy, ale nemůžu si pomoct... Další Truffautova adaptace románu Henri-Pierre Rochého, další lahůdka... Podobně jako v Jules a Jim se zde rozehrává krásný příběh milostného trojúhelníku, melancholická romance jednoho muže a dvou dívek. Komplikované vztahy, smutné rozchody, opětovné shledání a následná bolestná ztráta... Truffaut vložil do tohoto snímku tolik emocí, že by to za normálních okolností vydalo na několik filmů. S naprostou bravurou zprostředkovává nelehké osudy všech tří hlavních postav, kontrast v morálce anglických středostavovských dívek a francouzského mladíka. Dvě Angličanky a kontinent je navíc vizuálně dokonalý, impresionismem inspirovaný film. Naléhavý komentář vypravěče, kterým není nikdo jiný než sám Pan režisér Francois Truffaut, dodává tomuto dílu zvláštní nádech, vtahuje nás do děje a nutí nás nepřestat o filmu přemýšlet. ***** (14.08.2006)

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

S bídou za tři. V obrysech tuším, co měl mistr Truffaut na srdci (nebo spíš na jazyku), ale ten výsledek je příšerně krkolomný, bez života. Motivace postav nedává smysl, všichni tu po sobě jen afektovaně touží, malují, čtou a hrají tenis, potkávají se a zase rozcházejí a mezitím si píšou dopisy. Nebezpečné známosti pro pařížské pseudointelektuální buržoazní fracky. Nuda není správný výraz, to spíš nepochopitelná a z mé strany zřejmě i nepochopená vypravěčská křeč. (31.01.2013)

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. (25.04.2008)

Je mi ľúto, ale filmu, pri ktorom som sa nudil, nedokážem dať viac ako tri hviezdičky, aj keby bol od najslávnejšieho režiséra. Nechcem obsah filmu vulgarizovať až na úroveň, že mi pripomína detský šlabikár (Mama má Emu. Ema má mamu. My sa máme.), ale v knižnej podobe by bol pre mňa určite stráviteľnejší, než vo filmovej. Príliš som celý film vnímal literárnosť predlohy. Okrem toho mi to pripadalo príliš staromódne a odťažité. Iba okrajovo ma zaujíma charakter vzťahov spred sto rokov a preto sa nemôžem stotožniť s vysokými hodnoteniami tohto filmu, i keď ich chápem. (10.07.2013)