L'Histoire d'Adèle H.
The History of Adele H.
The Story of Adele H
Režie:
François TruffautScénář:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHudba:
Maurice JaubertHrají:
Isabelle Adjani, Bruce Robinson, Sylvia Marriott, François Truffaut, Ivry Gitlis, Thi-Loan NguyenObsahy(1)
Píše se rok 1863 a do Halifaxu přijíždí mladá žena, slečna Lewlyová, aby našla poručíka Pinsona, do kterého se hluboce a vášnivě zamilovala. Obojí je však klam. Slečna Lewlyová je ve skutečnosti Adéla Hugová, dcera slavného francouzského básníka a spisovatele a mladý sličný důstojník už miluje jinou a Adélina pozornost je mu osobně i společensky na obtíž. Adéla je však svou láskou posedlá, pronásleduje svého bývalého milence na každém kroku, pozoruje ho jako voyeur a píše mu dopisy, na které on neodpovídá. Film vychází ze skutečného příběhu Adély Hugové, která svou sebedestruktivní posedlost zaznamenala ve vlastním deníku. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (69)
S Frantou Truffautem mám celoživotní potíž. Uchopí neobyčejné téma, velmi romantické a většinou tragické. Sežene hvězdy a obsadí je tam. Poté to amatérsky zkurví a doplní nějakým naivním vypravěčem. Nejinak je to s tímto filmem. Všimněte si např. jak píše Isabelle Adjani dopis v roce 1863. Ten dopis by musel mít formát A0. A že jich tedy napsala nepočítaně v tom Halfaxu. S isabelle Adjani už vím, co bych ve filmu o lásce dělal, rozhodně bych ji nenechal psát dopisy, využil bych ji....no prostě využil! ()
Nejkrásnější je scéna s Truffautovým cameem. Ve chvíli, kdy si ho hrdinka splete se svým milým, režisér dokázal v jediném pohledu vyjádřit atmosféru celého filmu - překvapení, nepochopení, a současně snahu pochopit. Ale asi nemá cenu vyzdvihovat jednu scénu, když jich tu je tolik - v krásném souzvuku hudby, kamery a hereckého výkonu Isabelle Adjani. ()
Téma extrémní lásky v L'Histoire d'Adèle H. vybízí ke srovnání s Chambre verte event. s La Femme d'à côté. Ze zmíněných tří filmů je dle mého dojmu nejméně působivý. Snad je to proto, že kromě tohoto tématu postrádá další myšlenkové roviny jako v Zeleném pokoji (například motivy smrti, konečnosti či paměti ) nebo dramatický spád v Ženě od vedle. Je to vytříbené dílo nesoucí základní znaky Truffautova stylu, přesto jej subjektivně nepočítám mezi jeho vrcholné opusy. ()
Truffautova reputace je pro mne čím dál víc typickou ukázkou moci moci a médií – kromě Julese a Jima a možná ještě Hebké kůže, která je ale esencí úpadku, jsem od něj neviděl prvotřídní film. A viděl jsem jich dost. Všechno je galsky vytříbené, promyšlené – a neautentické. Neustálá masáž sdělovacích prostředků (Truffaut=Nouvelle vague) způsobuje, že jsem ochotný dlouhou dobu zkoušet dál a dál, co vyprodukoval. Adéle je určitě zajímavé téma. Adjani tu poprvé předvede hysterák, který mi uhranul v Possession – ale prostředky jsou tak fousaté (byl on vůbec Nouvelle vague? …ty dvojexpozice jsem vídal od dětství v inscenacích České televize??!!), hudba tak nefilmová (dal mu někdo grant za to, že toho skladatele vytáhne?), že mě to neba. Tři hvězdy za spád. ()
Obezřetný a diskrétní portrét soužení jedné nadobro ztracené duše, jíž Truffaut s citem a bez přehnaného melodramatického srdcebolu vyjádřil svou náklonnost a porozumění. Ačkoliv se skutečná Adèle dožila úctyhodných 85 let, její psychický stav se již nikdy nezlepšil a sám Victor Hugo o své dceři napsal, že je „mrtvější, než mrtví“. ()
Reklama