Jules a Jim

Láska je andělská mrcha. Snad jediná telenovela v historii kinematografie, kterou lze oslavovat coby výtvor intelektuálního a stylistického umělce, a jeden z mála filmů, který navzdory své lyričnosti představuje širší podstatu lásky a přátelství věrohodně, zároveň vesele (první polovina ve znamení dravého střihu a pomíjivých milostných eskapád) i tajemně až tragicky (pomalé tempo v druhé polovině, delší dialogy a sílící přítomnost citu, který nemůže být opětován). Hlavní ženská postava mě sice těžce iritovala a monolog vypravěče možná zbytečně prozrazoval i to, na co by bohatě stačili herci a Truffaut s Coutardem, ale přesto jsem zvědavě očekával každý další zvrat a s napětím vyhlížel finále, které nezklamalo a celou vztahovou mozaiku uzavřelo do důmyslně poetického rámu. A především, i to na oko hloupé jednání mužských protagonistů se dá pochopit, máte-li v životě svou vysněnou a ideální ženu, nic vás zkrátka neodradí, toho jsem si (bohužel?) vědom... 85% (03.02.2016)

Film mě otrávil stejně jako kniha: rozmazlená semetrika a údajná femme fatale Katty mě neskutečně dráždí a ač je snímek z objektivnějšího pohledu snad celkem dobře natočený, nedokážu pro zbytečné vztahové eskapády jeho protagonistů nalézt sympatii. Proč vlastně všechny ty milostné mnohoúhelníky, v nichž všechno je strašně vážné a přitom zároveň jako ve hře? Nebyl jsem vůbec schopen empatie, díval jsem se na příběh s ledovým odstupem jako by to bylo nějaké vyprávění o stém a sto prvním milenci znuděné Marie Antoinetty. (14.07.2007)

Bohužel jsem film viděl ve špatné technické kvalitě ( navíc se slovenskými titulky, které se někdy nedaly přečíst ) a rušilo několik neukázněných diváků. Proto nemohu film plně docenit. Škoda. I tak se mi to líbilo a jsem vděčný, že se mi něco z francouzské nové vlny vůbec dostalo pod nos. Doufám, že to někdy uvidím v lepších podmínkách... doufám. (08.04.2005)

Přepsáno v dubnu 2018. S Truffautem jsem ztratil svou nevinnost, byl mou prvou opojnou láskou. Jules a Jim je filmovou adaptaci literární předlohy v truffautovsky estetické poetice, stylizace se stala hrou a každý obraz má vícenásobnou výpověď. Jules a Jim je osudová žena, po které bez ustání prahneme a zároveň nás rozervává na kusy. Hodí se zde Seifertova slova: "::: kdo mé naději však zabrání? Ani strach, že přijde zklamání! Abych, nekles pod tvá kolena! Nejkrásnější bývá šílená!" Fascinace přitažlivostí může být zhoubná. Kultivovaná zdvořilost a neochota přijmout běh událostí ke stavu nejsoucnosti skrývají masochistické uspokojení. Možnost nepříjemné zdlouhavosti je zažehnána věcností, vše se upíná k atmosféře. S láskou a stylovou elegancí se pečuje o okamžiky, které se vnořují do pocitů a interní nálady. Kontrasty oblažují v harmonii a sounáležitosti. Světová válka je předělem, nastalý chaos a zmar natrvalo poznamenávají duše. Láska je bolestí, bolest je láskou. A osudový milostný trojúhelník roztáčí svá protisměrná kolesa, třou se o sebe navzájem, drtí si lopatky, snaží se odpoutat k vysvobození, ale nezvyklá hluchota tlukoucího srdce nedává na vybranou. Láska až do úplného konce. Hlavním motivem esteticky podmanivého opusu je Catherine (šarmantní Jeanne Moreau), žena uprostřed čistého mužského přátelství a živočišného temperamentu. Bezprostřednost chování uchvacuje svou podmaňující vznešeností. A pouhé samotné přiblížení přináší omamné stavy a nevysychající touhu. Nebezpečné to rozdmýchání vášní! Rakouskou stranou příběhu je Jules (pozoruhodný Oskar Werner), citlivý a milující muž a oddaný přítel. Láska je motorem, spřízněnost cílem. Bolest není na překážku, kultivovanost je metodou. Francouzskou stranou příběhu je Jim (zajímavý Henri Serre), sebevědomější, živočišnější i osamělejší část života. Přátelství je na prvním místě, byť se věrnost přizpůsobuje motivaci touhy a provokuje bigotnost. Výraznější postavou je Gilberte (zajímavá Vanna Urbino), Jimova věrně čekající duše bez nároků i smutkem nejistoty a naděje. Z dalších rolí: lehkomyslně bezelstná a nezastavitelná Thérèse (zajímavá Marie Dubois), nepravidelně vstupující sochař a společný přítel trojlístku Albert (Serge Rezvani), Julesova malá dcera a jeho důvod k životu Sabine (Sabine Haudepin), či doprovod vypravěče (hlas Michel Subor). Jules a Jim je pro mne stylovou romantickou baladou, její způsob provedení konejší mou rozpolcenou duši. Stylově rozkošné pochutnání. (19.04.2009)

Výborné tempo v úvodu, které i na Novou vlnu frčí poněkud zběsile, se postupně rozmělní. Ve filmu je v zásadě pouze jeden dramatický zvrat, který se několikrát opakuje. Stejně tak fakt, že je film románovou adaptací způsobuje, že se po něm toulá spousta neuzavřených a nikam nevedoucích motivů (kreslení knírku, vylévání vitriolu, světová válka ;o) ). Truffaut je nepochybně frajer, ale zrovna Jules a Jim se mi líbili víc, když jsem je znal jenom z vyprávění a referenčních odkazů v jiných filmech. (10.03.2010)