Nikdo mě nemá rád

Opravdu krásný snímek o dospívání chlapce v problémové rodině. Spíš než originalitou Truffaut zaujme perfektním zvládnutím vypravěčské a obrazové formy. Scény, které jsou ve filmu k vidění jsme už mnohokrát viděli jinde, a Trufaut se k nim nesnaží postavit čelem, převrátit zaběhlá schemata vzhůru nohama... naopak se v těchto kliše pohybuje s příjemnou lehkostí. Poskytují mu prostor pro vyjádření vlastního, osobního příběhu. Pokud si ale odmyslím, že Truffaut měl problematický vztah s rodiči, a pokusím se vnímat příběh jako divák, který o režisérovy nic neví, nemyslím, že by Nikdo mě nemá rád byl něčím výjimečný. Podobný příběh se objevuje v mnoha filmech, ty mají ale tu smůlu, že jejich režiséři nemají tak barvitý život jako Truffaut, a divák si potom pod jejich obrazy nemusí představit víc, než co vidí. (17.10.2004)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

tento film nemá chybu, dokonalé dielko, magické, silné, vtipné i smutné - truffuat by mohol učiť hollywoodskych ako sa robia "comming of age" filmy s tým, že v tomto prípade sa jedná o oveľa širšie poňatý generačný film s analytickým presahom a snahou o výpoveď o dobe, o mieste a o univerzálnych vzťahových problémov nielen vnútri rodiny, systému a mestského prostredia, ale medzi generáciami celkovo; (01.05.2014)

Bazin, ktorému je film v úvode venovaný, vo svojom vrcholnom románe Zmija v hrsti ešte svojmu detskému hrdinovi ešte dáva šancu na zmierenie a výchovný ústav použije len ako veľmi reálnu odstrašujúcu hrozbu. Truffaut vo filme podľa vlastného scenára, inšpirovaný detstvom, vymenil despotickosť matky za ľahostajosť zmiešanú s egoizmom a nezmyselnými príkazmi. Vo výslednici takýto prístup pôsobí ešte chladnejšie a necitlivejšie. Chlapec uniká zo stiesňujúceho prostredia výchovy-nevýchovy (terorizujúci učiteľ v škole, nefungujúca rodina) na ulicu, do kina. Dlhé zábery bez slov, úsporné dialógy sú vyjadrovacie prostriedky filmu, ukazujúceho ako dokáže spoločnosť zomlieť mierne neprispôsobivého jednotlivca. Pobiehanie medzi ulicami, občasné adrenalínové záškoláctvo, drobné krádeže, úteky z domova, falošné omluvenky - kto z nás nezažil aspoň niečo z týchto vzopretí sa systému, rodine ? Práve tieto šibalstvá sú v príbehu chlapca veľmi pekne ukázané , podopreté nezbedne pobehujúcou kamerou, spolu s hrdinami dynamicky obiehajúcimi parížske ulice. O to krutejší je spôsob, akým je tulácky život hrdinu zarazený. (21.03.2005)

Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80% (06.06.2020)