Nikdo mě nemá rád

Tak si tady čtu ty komentáře, a nechápu kde ty odborníci vzali ty názory, že jedna scéna určuje tohle a další scéna zase tamto. Takhle na film nekoukám a ani nechci. Nejsem žádný odborník a na film jsem koukal čistě jen ze zajímavosti a hlavně proto, že mě to v televizi dokázalo zaujmout. Jenže jak jsem se vžíval do toho kluka, tak mě začalo rozčilovat, že se vlastně příběh nijak zásadně dál neposouvá, hrozně pomalu to ubíhá a šíleně to nudí. Pravda je, že pár scén zajímavých skutečně je, ale proč mám koukat na film, kde mě každá postava strašně rozčiluje a hlavní hrdina, kluk, který neví co si počít, vlastně nedělá celý film skoro nic a na konci se to všecko semele? Má mě to uhranout a držet celou dobu, a ne mě to táhnout jak chlupatou deku po štěrku znaveně a otráveně jako tenhle film. (11.07.2009)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)

Stěžejní film Francouzské nové vlny s lidským přesahem trvajícím dodnes. Zpočátku jsem měl problém se v Truffautově silně autobiografickém díle najít a ztotožnit se s postavou Antoina, ale v závěru nabídne Truffaut vysvětlení, které předešlé konání postav krásně opodstatňuje. V každém klukovi vyrůstajícím v neharmonické rodině tohle musí probudit zapomenuté vzpomínky na nelehké dětství. (28.12.2019)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)