Nikdo mě nemá rád

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)

Francouzská nová vlna v plné parádě - autobiografické prvky a Truffautovy životní zkušenosti, melancholická kamera snímající bezútěšné pařížské uličky, pronikavý cit pro správnou kompozici, dětské pudy a jemný humor. Přestože hlavní hrdina není zrovna ztělesněním sympatie a chová se jako rozmachaný spratek, přece jeho potřebám rozumíme a zajímá nás, jak se jeho osud dále vyvine. Přišlo mi sice, že se Truffaut chvílemi utápí v symbolizování a vlastních ambicích a příběh tak působí trochu zdlouhavě, ale jeho sdělení a vizuální krása tím spíše nabývá zásadních a po zásluze významných hodnot... (02.02.2016)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Na francouzské kinematografii jsem vždy obdivoval tu příjemnost, pohlazení po duši, které je pro tento národ typické stejně jako camembert a bourbon. Tento film ale je úplně odlišný - dobrý pocit z odehrávaného děje rozhodně nemám, průběh byl takový pochmurný. Zároveň mi ale jeho psychologie sedí, vzdáleně hlavního hrdinu chápu a soucítím s ním. Za další devizu filmu považuji nadčasovost - rodinné problémy odsud se hodí na skutečný život i dnes, na konci první dekády 21.století. Jako sonda do hloubi rodiny dobré, méně už však do školství, které je zde také zobrazováno. Je pěkné se podívat na tehdejší školní standardy, hlavně pro studenty, mezi něž se řadím, ale na druhou stranu je dnešní pojetí edukace výrazně liberárnější a učitelé se tak nechovají. Naštěstí tento film o školství není. I proto také znovu využívám možnosti hodnotit pěti hvězdami, všechny ostatní mnou jmenované plusy si je zasluhují též. Ovšem když se tak nad tím zamýšlím, byla to vlastně slabá káva, v souvislosti s filmem mě daleko více zaujaly tři věci - za prvé: tímto filmem Truffaut debutoval, málokterý režisér prožil takto spanilý začátek, vzpomínám si zpatra akorát na Miloše Formana. Za druhé: zde se patrně musel inspirovat při tvoření Mechanického pomeranče Stanley Kubrick (teoreticky i autor novely Anthony Burgess), protože pokud bych měl tento film někam žánrově řadit, spadal by, nutno dodat, že trochu vzdáleně, právě mezi Clockwork Orange. Jednu scénu dokonce Truffaut natočil na chlup stejně jako Kubrick. A naposledy, za třetí: líbil se mi hitchcockovský konec filmu (co pod tím skrývám, si nechám pro sebe, nechci spoilerovat), je vidět, že společné rozhovory vedli ti správní pánové. Jak jsem již psal, dávám pět hvězd, v (nejen) evropském filmu je snímek rozhodně špička. (18.04.2009)