Nikdo mě nemá rád

Les quatre cents coups je plným právom považovaný za jeden zo základných kameňov francúzskej novej vlny. Chudoba už len sama o sebe je deprimujúca, a tu ju autor na základe svojich vlastných skúseností z detstva dal pekne pocítiť. Ide o akési spojenie civilnej drámy s dokudrámou, ktoré je navyše obohatené o všadeprítomnú symboliku ešte viac prehlbujúcu duchovný rozmer snímku a pocit nepríjemnej reality. To, že ide o jednoduchší a priamočiary príbeh nie je ani tak dôležité, dôležitejšia je atmosféra snímku, ktorá je teda poriadne špinavá, drsná a naturálna. Vyžaduje si to však značnú empatiu s chlapcom. Jeho samota, bieda a špinavé prostredie rušného veľkomesta, ktoré ho obklopuje tak nadobudne úplne iný rozmer. V tomto smere bol plagát deratizácie na stene policajnej stanice viac ako výstižný, len žiaľ, tým by sa problém neodstránil. Tým problémom boli hlavne nezáujem rodičov a hlúpa zaujatosť učiteľa, a to na zmenu charakteru smerom k negatívnym vlastnostiam u detí bohato stačí. 85/100 (21.04.2016)

Svůj názor zde píšu jako naprostý neznalec Truffautovy tvorby, takže zde nebudu vytahovat nějaké rozumy (obecně se ani na francouzské filmy nekoukám příliš často, natož na starší černobílé). Tento film si mě však získal svou "syrovostí", kdy se vysloveně nesnaží nějak tlačit na city, ale přesto paradoxně dokáže diváka dojmout a vtáhnout do děje. Je to velmi citlivý film a troufám si říct, že výběr herce pro roli nepochopeného chlapce Antoina nemohl být lepší. I když jak je vidět, Léaud v té době ještě hercem nebyl, ale tím spíš má jeho výkon ten šmrnc přirozeného prožívání daných okolností. Kamera, herecké výkony, scénář... to vše dohromady tvoří velmi podmanivou naturalistickou atmosféru. ~(4,2★)~ (13.11.2016)

Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80% (06.06.2020)

Opravdu krásný snímek o dospívání chlapce v problémové rodině. Spíš než originalitou Truffaut zaujme perfektním zvládnutím vypravěčské a obrazové formy. Scény, které jsou ve filmu k vidění jsme už mnohokrát viděli jinde, a Trufaut se k nim nesnaží postavit čelem, převrátit zaběhlá schemata vzhůru nohama... naopak se v těchto kliše pohybuje s příjemnou lehkostí. Poskytují mu prostor pro vyjádření vlastního, osobního příběhu. Pokud si ale odmyslím, že Truffaut měl problematický vztah s rodiči, a pokusím se vnímat příběh jako divák, který o režisérovy nic neví, nemyslím, že by Nikdo mě nemá rád byl něčím výjimečný. Podobný příběh se objevuje v mnoha filmech, ty mají ale tu smůlu, že jejich režiséři nemají tak barvitý život jako Truffaut, a divák si potom pod jejich obrazy nemusí představit víc, než co vidí. (17.10.2004)

Trochu mi vadí, ak sú niektoré filmy posudzované prevažne na základe toho, že sa jedná o dôležité dielo nejakého žánru, v tomto prípade novej francúzskej vlny a hľadania ich prvkov vo filme. Áno, je to zábavné, ale dôležitý bude vždy predovšetkým príbeh. A ten má Nikto ma nemá rád silný. Ľahko sa s ním ztotožníte, pretože je podaný zrozumiteľne a nevyžaduje od diváka byť nejakým ťažkým intelektuálom. Pre tých sú tu tie novovlnné styčné prvky. (19.07.2012)