Nikdo mě nemá rád

Může to být, jak chce důležitý film z hlediska francouzské a možná i světové kinematografie, ale mě to nechalo celkem chladným. Ano, jsou zde dobré scény, ale celkově je to pořád film o tom, jak to někteří lidé nemají jednoduché. Něco v tom životě ale pořád je, něco, co stojí za to. A jednoduše nesouhlasím s tím, že by člověk měl točit jen o tom, co sám prožil. (31.01.2015)

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)