Nikdo mě nemá rád

Francouzská nová vlna v plné parádě - autobiografické prvky a Truffautovy životní zkušenosti, melancholická kamera snímající bezútěšné pařížské uličky, pronikavý cit pro správnou kompozici, dětské pudy a jemný humor. Přestože hlavní hrdina není zrovna ztělesněním sympatie a chová se jako rozmachaný spratek, přece jeho potřebám rozumíme a zajímá nás, jak se jeho osud dále vyvine. Přišlo mi sice, že se Truffaut chvílemi utápí v symbolizování a vlastních ambicích a příběh tak působí trochu zdlouhavě, ale jeho sdělení a vizuální krása tím spíše nabývá zásadních a po zásluze významných hodnot... (02.02.2016)

tento psychologický snímek se snaží hlavně názorně ukázat situace, které dítě vedou na scestí a jak je ho vlastně těžké pochopit a vychovávat. Je to rozhodně smysluplný a poučný film a pro rodiče by měl být "skoro" povinný. Ale na druhou stranu je pravda, že pro běžného diváka je hodně těžký a navíc moc radosti neudělá, jak je plný bezvýchodnosti a beznaděje. Nová vlna i když přes půl století stará má něco do sebe, jak ukazují kvalitní rozbory díla v komentářích některých zkušenějších uživatelů, proto si myslím, že si ho nejvíc užijí sociologové, učitelé a filmový fajnšmekři. Přes to všechno na mě ve výsledku působil spíš nudně a zdlouhavě, protože příběhově moc nedává - tak jsou silnější 3* ode mě adekvátní známka a nevidím důvod se k němu vracet i přes kvalitní herecké výkony, zpracování i kameru. [ PŘÍBĚH: 1/// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 0 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.12.2014)

Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo. (09.11.2008)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)

Na francouzské kinematografii jsem vždy obdivoval tu příjemnost, pohlazení po duši, které je pro tento národ typické stejně jako camembert a bourbon. Tento film ale je úplně odlišný - dobrý pocit z odehrávaného děje rozhodně nemám, průběh byl takový pochmurný. Zároveň mi ale jeho psychologie sedí, vzdáleně hlavního hrdinu chápu a soucítím s ním. Za další devizu filmu považuji nadčasovost - rodinné problémy odsud se hodí na skutečný život i dnes, na konci první dekády 21.století. Jako sonda do hloubi rodiny dobré, méně už však do školství, které je zde také zobrazováno. Je pěkné se podívat na tehdejší školní standardy, hlavně pro studenty, mezi něž se řadím, ale na druhou stranu je dnešní pojetí edukace výrazně liberárnější a učitelé se tak nechovají. Naštěstí tento film o školství není. I proto také znovu využívám možnosti hodnotit pěti hvězdami, všechny ostatní mnou jmenované plusy si je zasluhují též. Ovšem když se tak nad tím zamýšlím, byla to vlastně slabá káva, v souvislosti s filmem mě daleko více zaujaly tři věci - za prvé: tímto filmem Truffaut debutoval, málokterý režisér prožil takto spanilý začátek, vzpomínám si zpatra akorát na Miloše Formana. Za druhé: zde se patrně musel inspirovat při tvoření Mechanického pomeranče Stanley Kubrick (teoreticky i autor novely Anthony Burgess), protože pokud bych měl tento film někam žánrově řadit, spadal by, nutno dodat, že trochu vzdáleně, právě mezi Clockwork Orange. Jednu scénu dokonce Truffaut natočil na chlup stejně jako Kubrick. A naposledy, za třetí: líbil se mi hitchcockovský konec filmu (co pod tím skrývám, si nechám pro sebe, nechci spoilerovat), je vidět, že společné rozhovory vedli ti správní pánové. Jak jsem již psal, dávám pět hvězd, v (nejen) evropském filmu je snímek rozhodně špička. (18.04.2009)