Duch úlu

Herecký výkon malej Any Torrent, sa môže bez problémov zaradiť k veľkým zárezom detských hercov do svetovej kinematografie. Komorný príbeh, ktorý nepojme každý, ale malá slečna vie vtiahnuť do deja. Nebyť jej famózneho prevtelenia sa do naivnučkej osôbky, nebol by som k tomuto filmu taký zhovievavý. (01.05.2021)

Na takovéhle krásně pomalé melancholické filmy jsem kdysi dávno k smrti rád chodíval meditovat do pražského Ponrepa. Tenhle je navíc zajímavý tím, že v něm hraje svou první roli moje nejmilejší dětská herečka filmové historie Ana Torrent. Nevím nakolik ještě dneska může podobný příběh někoho vážně zaujmout, dušezpytné vzpomínky na holčičí venkovské dětství, poznamenané letmými doteky doznívající španělské občanské války (ukrývající se republikán), jsou myslím dneska pro většinu lidí zoufale neatraktivní. Mě ale i po letech tenhle zádumčivý a smutně poetický film vždycky znovu potěší. (21.01.2015)

Někdy člověk objeví skutečně krásné perly. Tady je nádherně vidět, jak není "Frankenstein" pouze alegorií, ač jí zároveň je. Tenhle film ukazuje, že sami chceme něco, co nemůžeme dosáhnout, anebo je toho možné dosáhnout způsobem, který není tradiční a který se ostatním nemusí zamlouvat. V tomhle je nesmírná síla snímku. (22.09.2015)

No ještě že jsem to neviděl jako malej kluk (kdy třeba Valerie a její týden divů mě dokázali docela vyděsit).Protože po něčem takovém bych asi zabil bratra,zapálil otcovu uniformu a následně strčil hlavu do úlu,abych viděl co na to naši.--Teda fakt je, že už takovýhle imaginativní kousky (jako nedávno Pro urodov i lyudej) sleduju raději zásadně stočen v prenatální poloze.--No a takovej Saša Gedeonů když tohle někde popatřil pak natočil v podstatě totéž,jen místo střetu s realitou tam prsknul střet s premestruální tenzí a zoval to Indiánským létem (aneb Úl po deseti letech). (22.08.2011)

Přiznám se, že příliš nedokážu (a ani nechci) v Duchu úlu vidět alegorii frankistického Španělska. Film je mnohem spíš náhledem do dětského světa - dává na chvíli spoluprožít úžas i hrůzu sedmileté hloubavé Any, pro niž se dosud skutečnost prolíná s fantazií a která se především poprvé setkává a vyrovnává se smrtí. Dítě je tu ukázáno jako víc než jen nedospělý člověk, spíše jako bytost vnímající realitu, již všedností otupělý dospělý již vidět přestal. Tenhle pomalý, jinotajný snímek mě sice místy nebavil, ale přece si mě získal kouzelným melancholičnem, atmosférou hlubokého, ale ne zoufalého, smutku, který se jím prolíná a je sdělován holou krajinou, polorozpadlými domy i tvářemi postav. (16.06.2011)