Vojtěch, řečený sirotek

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)

Těžko uchopitelné lano. Lano, který fakt vykluzuje, je nestabilní, tvrdohlavé - což nebývá vždy na škodu - a hlavně je vláčné. Vojtově chování navzdory. Kluk je řečený sirotek, protože mu chybí lidská duše, pochopení a totální zápal pro někoho nebo touha po někom. Je to bohém, možná mentálek. Tyc má představu velmi zvláštní, úsměvnou a hyperaktivní, co se týče lidské hloubky a duše. Ale chtělo to něco, co by mi utrhlo hlavu a následně ji odkoplo do brány - co já vím, třeba poznání a pochopení, nesejde na tom-. Neb Petr Forman jest vkusnéé herééc! Pochvala pro něj a facka ku mě za možné nepochopení...bohémům zdar! (21.02.2010)

„Mě sem teta dali kvůli pořádku“ Své poslání bere živočišný Vojtěch v podání Petra Formana vskutku velmi vážně, tak vážně, že jej to stojí v závěru opravu hodně... Osobně musím vyzdvihnout úžasný černobílý vizuál, které v sobě zrcadlí filmové umění baladického stylu ala 60. léta. Jednoznačně pastva pro oči, ať už jde o poutavé záběry na rybníkářskou krajinu či třeba dráždivé a zároveň rafinované erotické jiskření mezi Vojtěchem a Anežkou. Můj dojem pak umocnila famózní hudba, u níž jsem si dlouhou dobu říkal, že mi v některých pasážích něco moc připomíná až jsem se v titulcích přesvědčil, že opravu má co připomínat. I když filmová hudba Martina Smolky rovněž nezní nezajímavě, to nejgeniálnější je převzato z Kabaláčovy 4. symfonie (Mysterium času, zrcadlení). Opravdu kouzelně zádumčivá melodie. Podobně zádumčivá jako je zádumčivý celý tento vysoce umělecký film. (13.02.2019)

Po všech stránkách krásný absolventský film, vizuálně mě snímek nesmírně nadchl a potěšil. Místy úsměvné vyprávění se mění ve smutný příběh Vojtěcha, který se svou povahou, přirozenou živelností a obrovskou životní vitalitou jaksi nehodí, nezapadá do venkovského společenství lidí, jejich vzájemně pokroucených vztahů a pytláctví. Výborná hudba, tklivé tóny klavíru a houslí umocňují pocit osamělosti, touhy po spřízněné duši, souznění s přírodou, potřebě svobody, okouzlení životem i láskou. Petr Forman jedním slovem dokonalý. (15.02.2019)

Tak takhle vypadá jeden z údajně nejskvělejších debutů. Ale konečně, proč neocenit volné pokračování zlatých šedesátých, když se to umí i dvacet let po té. Džusový román Feniče navazoval jen na hereckou metodu, Vojtěch je v mnohém důslednější a akceptovatelnější. Nicméně mámení vyvolané tímto dílem přivedlo později Tyce zřejmě do naprosto nezáviděníhodné situace plné očekávání a on logicky nemohl svou kariéru postavit jen na kopiích let minulých a - pro některé bohužel - v dalších letech pokračoval ve své vlastní současnosti. (05.08.2015)