Režie:
Zdeněk TycKamera:
Jaromír KačerHudba:
Martin SmolkaHrají:
Petr Forman, Barbara Lukešová, Jana Dolanská, Vlastimil Zavřel, Jiří Hálek, Břetislav Rychlík, Jaroslav Mareš, Petr Popelka, Eva Holubová, Radim Špaček (více)Obsahy(1)
Neambiciózní" balada (ve smyslu důrazu na dějovost, na kritické hodnocení světa a jeho konfliktů), zaměřující se na základní hodnoty a pravdy lidské existence. Vypráví příběh Vojtěcha, člověka až živočišně přímého, neschopného se přizpůsobit vztahům a zvyklostem venkovského společenství. Vojta bojuje v prvním poválečném roce (1946) s celým světem o svou svobodu a nezávislost, o svou lásku... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... ()
Mnohovrstevnatý příběh, který zaujme už úvodní scénou s dívkou: "Pacienti nesmějí číst, Anežko." Petr Forman skvěle ztvárnil nezakotvenost Vojtěcha, cizince, uprostřed starých známých. Zachycení neutěšeného venkovského prostředí v poválečném období je umocněno černobílým formátem. ()
„Mě sem teta dali kvůli pořádku“ Své poslání bere živočišný Vojtěch v podání Petra Formana vskutku velmi vážně, tak vážně, že jej to stojí v závěru opravu hodně... Osobně musím vyzdvihnout úžasný černobílý vizuál, které v sobě zrcadlí filmové umění baladického stylu ala 60. léta. Jednoznačně pastva pro oči, ať už jde o poutavé záběry na rybníkářskou krajinu či třeba dráždivé a zároveň rafinované erotické jiskření mezi Vojtěchem a Anežkou. Můj dojem pak umocnila famózní hudba, u níž jsem si dlouhou dobu říkal, že mi v některých pasážích něco moc připomíná až jsem se v titulcích přesvědčil, že opravu má co připomínat. I když filmová hudba Martina Smolky rovněž nezní nezajímavě, to nejgeniálnější je převzato z Kabaláčovy 4. symfonie (Mysterium času, zrcadlení). Opravdu kouzelně zádumčivá melodie. Podobně zádumčivá jako je zádumčivý celý tento vysoce umělecký film. ()
Nejen vizuálně úžasná vláčilovská balada o životě a smrti. Kdysi na besedě Z.Tyc přiznal, že F.Vláčil byl jeho velkým vzorem, což je z filmu patrné na každém jeho políčku. Věděl jsem, že i po letech se mi snímek bude líbit, ale že si ho prožiji opět naplno, jsem ani nedoufal. Barokní šerosvit je oslavou české krajiny a připomenutí české filmařské školy. Krásné po všech stránkách... ()
V naší kinematografii jsem se nesetkal s tak těžce sledovatelným snímkem. U nás přece jenom převažují filmy s dějem než vesnické balady. I přestože je Vojtěch, řečený sirotek plný krasných a atypických záběrů nemohu dát čtyři či dokonce pět hvězdiček, jelikož jsem se docela nudil a z letargie mě dostal až perfektně vygradovaný závěr. 65% ()
Galerie (3)
Photo © CS Film
Zajímavosti (13)
- Snímek je absolventským filmem Zdeňka Tyce na FAMU. Čtyři roky před ním ani dva roky po něm žádný jiný "absolvenťák" kvůli režimu a financím nevznikl. Tyc získal peníze z Barrandova a povolení od FAMU točit díky zdůvodnění, že se jedná o adaptaci literární předlohy ukrajinského (tehdy sovětského) spisovatele Jevhena Hucala a tedy práce souvisí s SSSR. (trojúhelník)
- Závěrečná scéna a scéna ve stodole byly točeny z hasičského jeřábu. Na plošině stál pouze kameraman Jaromír Kačer se Zdeňkem Tycem, který celý jeřáb ovládal. (trojúhelník)
- Ve filmu není použito umělé svícení. Veškeré světlo je denní, směrované odraznými deskami. Noční scény jsou pak natočeny technikou zvanou americká noc. (trojúhelník)
Reklama