Příliš dlouhé zásnuby

Nádherné, oku lahodiace, emóciami nabité obrázky v manieristicko-secesnom štýle (miestami riadne zablatené) rozprávajú jednoduchý, no komplikovano podaný príbeh hľadania strateného snúbenca. A ak dopíšem tento komentár skôr ako niekto vstúpi do miestnosti, bude ma Jeunet potešovať a pohladzovať po srdiečku podobne teplým filmom ešte nejaký ten rôčik. (01.03.2005)

Detektivní pátraní umanuté Mathildy po údajně mrtvém snoubenci je místy velmi působivé (zejména scény ze zákopů), bylo by však možná lepší, kdyby byl příběh méně komplikovaný. Takhle musí člověk pořád uvažovat, kdo je kdo (pamatovat si všechny ty francouzské jména je téměř nemožné), co kdo dělá a kdo komu vyměnil botu nebo kdo s kým co měl Nechala bych se lépe unášet osudy postav, kdyby jich bylo méně. Ve filmu převládají spíše smutné okamžiky (válka, nebo když Mathilda znovu a znovu dostává důkazy, že Manech je mrtvý), přesto výsledek působí velmi optimisticky, zejména díky Mathildě (Audrey Tautou, stejně roztomilá jako v Amélii) a závěrečné happyendové scéně. (31.03.2006)

Už samotná předloha Sebastiena Japrisota je docela průser. Příšerně těžkopádným jazykem odvyprávěná detektivka, která primitivní téma podává rádoby sofistikovaným způsobem cílené zmatenosti, a proto se nelze divit, že podobným způsobem působí i samotný film, jelikož zůstává předloze relativně věrný, tudíž před těmi, kteří se v dějovém chaosu neztratili, klobouk dolů. Formální stránka je typický Jeunet bez citu a míry, jelikož jeho řádění (vřava zákopové války je autentická jako nikdy) i malebnost (žlutě natřená krása s /ne/viditelným nápisem „kýč!“ netrkne do oka jenom slepého) se opět potkali v nerovnoměrném celku, který se mezi sebou bije po celou stopáž. Korunu marnosti tomu nasazuje debilní casting, který vedle sebe postavil Audrey Tautou (ročník 76) a Gasparda Ulliela (84), jejichž rozdíl bije do očí ze samotného plakátu. Těžké šlápnutí vedle, které při dalším zopakování bude Jeuneta v mých očích stát jednu z vrcholných pozic originálních tvůrců. (04.01.2007)

Byla to příliš dlouhá doba, příliš dlouhé čekání, které se mi vyplatilo. Nevěřil jsem a byl jsem potrestán. J-P Jeunet mi dokázal, že umí. Amélie z Mortmartru je možná úžasný film, ale pro mě jen neskutečně těží ze scénáře a režijního umění Jeuneta. Za to Příliš dlouhé zásnuby jsou film bez viditelné chybičky. Vypravěčský styl je prostě úchvatný a celý film má kouzlo. Krásné kouzlo, které umí uchvátit. Audrey Tatou, která celý film kulhá je příjemná stejně jako její hledaný milenec Gaspard Ulliel. Malá rolička Jodie Foster je spíše takový malý tahák pro amerického diváka. Dlouho mi chyběl podobný film a jen jsem doufal, že někdo natočí přesně takový magický příběh o lásce a hledání. Vizuálně film patří do extra třídy, do které nakouklo jen pár režisérů. Jean-Piere ... děkuji. (18.02.2007)

Vláčný scénář, který se snaží tvářit až příliš rafinovaně, promyšleně. Ve výsledném dojmu nemůže nikomu ujít, že příběh slouží jen jako opora pro Jeunetovi vizuální orgie. Přesto však Příliš dlouhé zásnuby jako celek nedokážou zaujmout právě ničím jiným než obrazem. Příběh není zajímavý a hraničí někde mezi klasickou detektivkou a naivní pohádkou a samoúčelnost některých scén, jenž režisér využivá jen a pouze k ukázaní dalšího obrazového kouzla, působí spíše hloupě. Příliš dlouhé zásnuby jsou velmi povrchním filmem pro všechny ty rádoby umělce, kteří hledají na bílém plátně filozofický podtext. Jedním z mála kladů jsou samotné zákopy, které dokážou strhnout jak mírou své autentičnosti, tak zároveň mírou kýčovitosti, což se - opravte mě pokud se mýlím - ještě nikomu nepovedlo. Btw ač nesouhlasím s natočením snímku Hannibal - Zrození, při pohledu na Gasparda Ulliela v Příliš dlouhých zásnubách bych o jeho obsazení v tomto filmu ani chvilku neváhal... (26.12.2007)