Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Franco ManninoHrají:
Giancarlo Giannini, Laura Antonelli, Jennifer O'Neill, Rina Morelli, Massimo Girotti, Marie Dubois, Marc Porel, Philippe Hersent, Claude Mann (více)Obsahy(2)
Poslední film Luchina Viscontiho, který je inspirován románem spisovatele Gabriella d'Annunzia, vykresluje plastický obraz světa aristokratického šovinismu a dvojích sexuálních standardů v Itálii na sklonku devatenáctého století. Zámožný Tullio (Giancarlo Giannini) nepřikládá velkou váhu tomu, že se s milenkou (Jennifer O'Neillová) bezostyšně producíruje před zraky přátel a veřejnosti. Když se pak ale záletnický aristokrat dozví, že má jeho odvržená manželka (Laura Antonelliová) poměr s mladým spisovatelem (a čeká s ním dítě), je to pro něho příliš velké sousto. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (47)
Akási avantýra egoistického, a k tomu zároveň i ateistického aristokrata: Tullia "Šermiara" Hermila, vskutku akosi nepriamo ovplyvnila i jeho mimoriadne sexy manželku: Giulianu, aby sa mu taktiež podobným spôsobom »revanšovala«; skrátka na oplátku ho rovnako podviedla s akýmsi intelektuálnym spisovateľom, až to dokonca zašlo konkrétne tak ďaleko, že tým pádom postupne snáď i otehotnela, a potom sa vzápätí tento taliansky CRETINO ešte čudoval, že ako si to mohla vôbec dovoliť...? • A Luchino Visconti nielenže znovu vytvoril titul o «aristokratických snoboch»; proste ako aristokratický snob, opäť neostal svojej povesti absolútne nič dlžný, ale súčasne tiež nakrútil i svoj úplne posledný [ne]kvalitný počin, v ktorom mi mimochodom - ústredný predstaviteľ v podaní Giancarla Gianniniho, príliš extra do titulnej úlohy nezapasoval, alebo som si tentoraz zase plne pripadal, ako v nejakej »talianskej telenovele« s umeleckým spracovaním v rámci celku, no po scenáristickej stránke by sa zrejme nestratili ani vedľa populárnych telenoviel. ()
Už titulky naznačí, že co se týče scénáře, chce se Visconti a spol. držet předlohy italského národního klasika Gabriela d´Annuzia. Visconti inscenuje krásné technicolorové obrazy, ve kterých se hlavní hrdinové stávají součástí skvostného vybavení svých domů - takovým chodícím nábytkem. Navenek dokonalost sama, vybrané aristokratické chování, v tváři výraz boha - a uvnitř duše nesmírná prázdnota. Nejde ani tak o film v plném slova smyslu, ale spíše o vizuální literaturu - postavy transponují monology z knihy, jako by ani nežily. Mrtvolná dokonalost aristokratického života viděna filmovým malířem. ()
"Nespi prosím ťa. Chcem ti ukázať, ako s tým skoncujem..." Od režiséra Viscontiho som tesne pred tým videl film Gepard, ktorý ma nepotešil. Chýbal mi tam príbeh a režisér sa evidentne cítil doma najviac v davových tanečných scénach, omšiach a zdobených interiéroch. Tu sa toho síce dočkáme tiež, ale v podstatne menšom množstve, no hlavne je tu príbeh i postavy o ktoré sa divák môže oprieť. Neverný sú v manželskom zväzku obidvaja, ale viac priestoru dostáva manžel. Na tejto dráme o nevere je niečo silného a to sa výraznejšie ukáže až v poslednej tretine. Záver ma dosť zaskočil, musím uznať, že je to záver hodný žánru - dráma. Vzhľadom na rok výroky prekvapia i odvážne posteľné scény. 80%. ()
Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. ()
Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. ()
Galerie (28)
Zajímavosti (5)
- Soundtrack obsahuje klavírní sonátu „Rondo Alla Turca“ od Wolfganga Amadea Mozarta a árii „Che farò senza Euridice“ z opery „Orfeo a Euridice“ od Christopha Willibalda Glucka. (classic)
- Film byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes v roce 1976, dva měsíce po Viscontiho smrti. (classic)
- Luchino Visconti natáčel film na invalidním vozíku, ve velkých bolestech a zemřel v březnu 1976 na trombózu několik dní poté, co se svými nejbližšími spolupracovníky zhlédl první sestřih filmu, s nímž nebyl spokojen. Součástí hereckého obsazení měla být i Claudia Cardinale. V této podobě byl film představen veřejnosti s velmi drobnými změnami, které provedl spoluscenárista Suso Cecchi D'Amico podle pokynů, které mu dal sám Visconti během pracovního rozhovoru. (classic)
Reklama