Smrt v Benátkách

Shadwelov komentar je nieco priserne, a uz viem, ze tento uzivatel urcite nebude v mojich oblubenych. No , takze jesto treba zasadit Morte a venezia do sirsieho vseobecno historicko politicko geografickeho rozhladu. V takom Nemecku prvy roman otvorene sa zaoberajuci homosexualitou napisal Klaus Mann /1906 - 1949/, roman sa volal Der Fromme Tanz, a vysiel 1925. Co sa tyka tohoto Morte a Venezia, roman napisal Thomas Mann, otec Klausa Manna /nerozumeli si spolu/ - ide tu o platonicku lasku starnuceho spisovatela k 14 rocnemu chlapcovi z polskej rodiny. Jo, jo, viem, kto bol Bogarde a viem, ze mu isli dobre roly sexualne dezorientovanych ludi tusim vo filme Victim z 1961 roku. Chammurappizial si dobre uvedomujem, ze Bogarde mohol oslovit nejakeho sexualne dezorientoveho mentala aj tuna, a urcite sa film pacil chlapcom v tangach, to jo. No mne ne, ja chlapcov v tangach moc nemusim, co ako vidim kopu 5 hviezdickovych hodnotenie, hodne ludi tu ma rado homosexualny podton. Mne je to jedno. No ale film ma xmrti nudil a jednak je to vopruz. Viem len tolko, ze hudba bola sice ako - tak na urovni, ale kulisy pod/priemerne a vo filme vladla taka priserna nuda, ze som v kine zaspal. Zopakoval som si vsak dalsie 2 projekcie, ale opat som sa nudil jaxvina a potvrdil som si, ze taketo planoby pre mna proste nie su. Jak mnohi tvrdia, ze mlady Bjorn Andresen mal najlepsi film tento, tak to ani omylom, laskavo si pozrite Slabomyslneho Vraha 1982 : 5 % (17.05.2014)

Byla to nádhera. Ale ne pro každého. Ne každý ocení táhlé pohledy kamery, statické záběry na hrající si děti, muzikanty, starce a moře, někomu to překáží, já si v tom libuji. "Hudba je dvojznačná" říká jeden muzikant druhému, a nejen ona, říkám já. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla "kometa" - princátko jak z Botticelliho obrazů, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti byť v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčená, že takhle "dlouze", k tomu s krásnou hudbou, to bylo to pravé. (03.11.2005)

Ve filmové adaptaci Tomase Manna, unavený a nemocný hudební skladatel a intelektuál, nositel po celý život pečlivě konstruované a zdůvodňované čistoty morálky a velkého ducha, při své rekonvalescenci v Benátkách zažívá zrazující tělesnou touhu po mladém chlapci a zakrátko umírá. Vedle takto prostého příběhu uchvacuje diváka symbolika promyšlených záběrů spolu s Mahlerovou hudbou, jež tvoří fascinující a dlouho nezapomenutelnou filmovou atmosféru. (21.09.2004)

Skvostná adaptácia, možno aj prekonávajúca predlohu. S Mannovou novelou som mal jediný problém, že som po tých cca 80 stranách textu chcel viac. Film mi prišiel postačujúci, po všetkých stránkach uspokojujúci, a nielen vďaka majstrovskej výtvarnej stránke. Viem si predstaviť, že v inom duševnom rozpoložení by som sa mohol nudiť, ale bol som na hoteli, s flaškou silného ginu, a užil som si tú snovú uhrančivosť, rovnako ako filmy Ericea, alebo Tornatoreho. (15.05.2022)

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. (27.08.2011)