Smrt v Benátkách

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)

Shadwelov komentar je nieco priserne, a uz viem, ze tento uzivatel urcite nebude v mojich oblubenych. No , takze jesto treba zasadit Morte a venezia do sirsieho vseobecno historicko politicko geografickeho rozhladu. V takom Nemecku prvy roman otvorene sa zaoberajuci homosexualitou napisal Klaus Mann /1906 - 1949/, roman sa volal Der Fromme Tanz, a vysiel 1925. Co sa tyka tohoto Morte a Venezia, roman napisal Thomas Mann, otec Klausa Manna /nerozumeli si spolu/ - ide tu o platonicku lasku starnuceho spisovatela k 14 rocnemu chlapcovi z polskej rodiny. Jo, jo, viem, kto bol Bogarde a viem, ze mu isli dobre roly sexualne dezorientovanych ludi tusim vo filme Victim z 1961 roku. Chammurappizial si dobre uvedomujem, ze Bogarde mohol oslovit nejakeho sexualne dezorientoveho mentala aj tuna, a urcite sa film pacil chlapcom v tangach, to jo. No mne ne, ja chlapcov v tangach moc nemusim, co ako vidim kopu 5 hviezdickovych hodnotenie, hodne ludi tu ma rado homosexualny podton. Mne je to jedno. No ale film ma xmrti nudil a jednak je to vopruz. Viem len tolko, ze hudba bola sice ako - tak na urovni, ale kulisy pod/priemerne a vo filme vladla taka priserna nuda, ze som v kine zaspal. Zopakoval som si vsak dalsie 2 projekcie, ale opat som sa nudil jaxvina a potvrdil som si, ze taketo planoby pre mna proste nie su. Jak mnohi tvrdia, ze mlady Bjorn Andresen mal najlepsi film tento, tak to ani omylom, laskavo si pozrite Slabomyslneho Vraha 1982 : 5 % (17.05.2014)

VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene. (20.11.2006)

Rozhodně patřím mezi ty, které Luchino Visconti zklamal. Tento film byl prvním setkáním s tímto "prý" géniem a velkým mistrem a pro mě skončil opravdu špatně. Dvakrát jsem usnul, jednou jsem si radši odešel udělat něco k jídlu a do třetice jsem měl chuť film vypnout ještě než skončil. Opravdu velmi špatně pojatá adaptace, z které by jste nevymačkali ani kapku sladké šťávičky. Bohužel mě film zklamal opravdu ve všem. Se ztvárněním osudových lásek hlavních postav(které zpravidla vypadají andělé = něco mezi chlapcem a dívkou se zlatými vlasy a úsměvem...) trochu homosexuálně jsem se smířil, ale s celkovým pojetím filmu ne. Snaha ukázat a diváka přinutit se dívat na mě vůbec nezapůsobila a nemohu si pomoct, ale slušná kamera a snaha mluvit obrazy prostě potápí celý snímek. Jeden z posledních záběrů filmu, kdy hlavní postava sedí na sedátku na pláži a hledí na svou milovanou osobu ve vodě, nedaleko stojí starý fotoaparát a celé moře odráží sluneční paprsky je nejpůsobivější záběr, ale také z něj čiší umělost a naaranžovanost celého snímku. (07.12.2006)