Smrt v Benátkách

Shadwelov komentar je nieco priserne, a uz viem, ze tento uzivatel urcite nebude v mojich oblubenych. No , takze jesto treba zasadit Morte a venezia do sirsieho vseobecno historicko politicko geografickeho rozhladu. V takom Nemecku prvy roman otvorene sa zaoberajuci homosexualitou napisal Klaus Mann /1906 - 1949/, roman sa volal Der Fromme Tanz, a vysiel 1925. Co sa tyka tohoto Morte a Venezia, roman napisal Thomas Mann, otec Klausa Manna /nerozumeli si spolu/ - ide tu o platonicku lasku starnuceho spisovatela k 14 rocnemu chlapcovi z polskej rodiny. Jo, jo, viem, kto bol Bogarde a viem, ze mu isli dobre roly sexualne dezorientovanych ludi tusim vo filme Victim z 1961 roku. Chammurappizial si dobre uvedomujem, ze Bogarde mohol oslovit nejakeho sexualne dezorientoveho mentala aj tuna, a urcite sa film pacil chlapcom v tangach, to jo. No mne ne, ja chlapcov v tangach moc nemusim, co ako vidim kopu 5 hviezdickovych hodnotenie, hodne ludi tu ma rado homosexualny podton. Mne je to jedno. No ale film ma xmrti nudil a jednak je to vopruz. Viem len tolko, ze hudba bola sice ako - tak na urovni, ale kulisy pod/priemerne a vo filme vladla taka priserna nuda, ze som v kine zaspal. Zopakoval som si vsak dalsie 2 projekcie, ale opat som sa nudil jaxvina a potvrdil som si, ze taketo planoby pre mna proste nie su. Jak mnohi tvrdia, ze mlady Bjorn Andresen mal najlepsi film tento, tak to ani omylom, laskavo si pozrite Slabomyslneho Vraha 1982 : 5 % (17.05.2014)

Naprosto výjimečný film. Na velkém filmovém plátně ještě více vynikne.________EDIT 2020: Málokteré filmové dílo je stále aktuální jako Vicontiho Smrt v Benátkách. Film o životě, mládí, kráse, smrti a s nádhernou hudbou Gustava Mahlera mě nepřestává fascinovat svou životností od mých studentských let, kdy jsem jej viděl poprvé, nemluvě o nezapomenutelném diváckém zážitku na velkém plátně na LFŠ. Stále to má co říct a v souvislosti s prožitou pandemií nemoci covid-19 získává snímek nový rozměr, který mě dříve vůbec nenapadl.________A co si budeme nalhávat, vždycky jsem byl platonicky zamilovaný do představitele mladičkého Tadzia Björna Andrésena. Prostě mám ke Smrti v Benátkách určitý životní vztah. (14.11.2010)

Navzdory kontrastnímu zpodobnění Benátek jako centra ušlechtilé secesní společnosti a zároveň vyprázděného, upadajícího a čím dál tím více zkaženého prostoru, činí Viscontiho adaptace s nesmírným citem pro fotogenii. Ať už jsou Benátky živé (resp. čisté) či epicentrem cholery, pořád jim zůstává, dojmologicky řečeno, (kamerou utvořená) fotografická krása, která je ale počas bolestivá, až trýznivá. Předloha Thomase Manna v tomto ohledu působí obdobně. Ačkoliv je nesmyslné srovnávat původní dílo a adaptaci, Visconti dodává Smrti v Benátkách určující nadhodnotu: obrazovost, kterou si představím ve svých omezených znalostech o filmu jen u Terrence Malicka. Aschenbachovo vidění světa je nám tak zprostředkováno plasticky: Visconti dbá na styl, který na mnoha místech přebíjí vyprávění. Dlouhé, avšak co do kompozice až precizní záběry implikující impresionistické obrazy jsou toho živoucím důkazem. Zároveň tak film utváří zvláštní paradox: jakkoliv je Smrt v Benátkách esteticky vytříbeným filmem, nedá se říci, že by vyvolával cosi harmonického, až uklidňujícího. Naopak – skrze pro krásu trpící postavu Aschenbacha je trpkou kontemplací. A to i bez queer čtení, ke kterému to musí obsesivně svádět. Vždyť on se jen zamiloval do krásy, kterou konečně poznal. (23.06.2012)

K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy. (21.11.2006)

Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed. (27.10.2008)