Tampeko

Pokud si potrpíte na originalitu a košatost příběhu, tak se vám tenhle špageťák bude nejspíš líbit. Střižené po americku, ovšem s některým upocenými italskými tvářemi. Gemma je klasický, vydrží desítky ran a rychlost regenerace jeho očí je vskutku pozoruhodná. Záporáků je hodně, ale žádný z nich není výrazný. V druhé půlce jsem to už sledoval tak na půl oka, čekal jsem cynický závěrečný masakr, jestli k němu došlo, čtenáři poznají z tónu komentáře. Dva a půl, ale že jsou ty Satanoce... (27.12.2014)

Asi je to ostuda, ale díky uvedení v ČT (a naopak neuvedení prequelu Jeden stříbrný dolar) jde o můj první spaghetti western s Gemmou, když nepočítám pozdějšího Texe a Pána temnot. Kupodivu jde o něco mezi "špageťákem" a ryze americkým westernem z dob občanské války. Vedle francouzské "bloncky" Sophie Daumier (Prachy a smůla), která po tomto filmu natočila už jenom 6 věcí a od konce 70. let už se v žádném filmu neobjevila, se tu objevilo pár tváří z mnohem známějších a zásadnějších filmů: Dan Vadis (jen malé role: Smolař, Tulák z širých plání, Nikdy neprohrát), José Calvo (Pro hrst dolarů, Poklad Inků), Ángel del Pozo (Velká přestřelka, Lesterovi Tři a Čtyři mušketýři), Benito Stefanelli (všechny westerny S.Leoneho) a v jedné ze svých prvních rolí také notoricky známý "bouchač" Riccardo Pizzuti (komedie se Spencerem a Hillem). Jako autor hudby je v titulcích uvedený také Ennio Morricone. Jinak průměr. V zápletce, identitě a motivacích postav jsem se moc neorientoval, asi si to dám ještě jednou. (29.07.2024)

Z westernové trilogie Ferroni & Gemma se mi tenhle kousek líbil kupodivu nejmíň. Chvílemi je to v pořádku, ale značnou část děje v tom vůbec nepoznávám pohádkový rukopis největšího pohádkáře špaget (on je taky jediný, komu se to dá tolerovat a ještě je to zábava) - Giorgia Ferroniho. Jižan Gemma se vydává po boku svých přátel i nepřátel ze severu předat důležitou zprávu. Dozvíme se tedy opět něco o politice občanské války (začátek, než ovšem dojde na mydlení Pizzutiho, vypadá skoro stejně jako jednička). Nepřítel je velmi odporný, zákeřný a zrádný. Gemma je vcelku čestný muž, přesto mi tu ale není vůbec sympatický. Na začátku, kdy to dá s kladným optimisticky naladěným Nellem Pazzafinim dohromady, je s hochy zábava, pak ale jeden z nich mizí prakticky ještě před rozvitím děje a místo něj se objevuje podivná ženská lehčích mravů, hrdinka to srdce toho druhého. Její zpěvy a tance, její zjev a celkově její postava je zvláštní (ačkoliv ve Wanted jim hrdinka ulítla asi ještě víc, ale zas se neprojevila), tím spíš, že to vůbec není Gemmův typický typ, ale její odhodlání je veliké a společně s José Calvem dovedou ještě věci... Nicméně, druhý partner na cestě za povinností, než se Giuliano trhnul, byl zrádce Ángel del Pozo, a ten má velmi odlišné plány! Záporáků je tu vůbec tolik a dalších postav ještě víc, že by se v tom nevyznal ani generál Lee, o Grantovi nemluvě. Gemmovi se tu dostává velmi naturalistického mučení, stejně jako celý film se mi zdál na Ferroniho překvapivě drsný. Poté, co ženskou zavřou do kůlny už nějak nevíme, kam to spěje, ale vynahradí to oslepený hrdina na farmě na pospas bandě zabijáků, kteří začínají postupně umírat za nejasných okolností – za tak hororovou atmosféru by se ani Hitchcock vůbec nemusel stydět. Hudba krásná, spojit Ennia a Ferria se nemusí zdát jako dobrý nápad, ale je to naprosto dokonalé, lokace krásné, ale ta pohádkovost zbylých dvou dílů, ta mi tu chyběla. (09.10.2013)

I druhý western režiséra Giorgia Ferroniho s Giulianem Gemmou v hlavní roli jako by svým názvem odkazoval na slavnou spaghetti westernovou trilogii Sergia Leoneho, konkrétně na druhý film „Pro pár dolarů navíc“ (1965). Tento si, mimo jiných, nese název „Za pár dolarů navíc“. S filmem má co do činění také hudba Ennia Morriconeho, který ji dokonce řešil soudní žalobou. Inu, pozadí tohoto filmu je stejně dobrodružné jako film samotný. Giorgio Ferroni svůj film opět nasměroval spíše do hollywoodského stylu westernu než do typického spaghetti westernu, takže jeho atypičnost ho odlišuje od ostatních. Přesto je jako spaghetti western uváděn, a to s přirozeným vlivem Francie, Itálie a Španělska, coby koproducentů. Vzhledem k době svého vzniku, kdy byla na vrcholu zejména zmíněná „dolarová“ spaghetti westernová trilogie, neměl tento druhý film zrovna na růžích ustláno. Námět je inspirován verneovkou „Carův kurýr“, ovšem s poměrně obsáhlou naivitou. Ano, nelogičností je v některých oblastech vývoje děje příběhu více než dost, a to je největší kámen úrazu. Sice také natočeno s poměrně skromným obsazením, ale s důrazem na kostýmy a lokace. Typologie postav je plná energie a sympatií, ale když jim scénář podráží nohy, nic věhlasného z toho prostě vzejít nemohlo. A je to škoda. Vzhledem k tomu, že spaghetti western byl zrovna středem diváckého zájmu, byla by škoda toho nevyužít. Zde se tvůrci onoho žánrového věhlasu jen otřeli, a tak není divu, že film upadl spíše v zapomnění. Na druhou stranu je ale fakt, že v tomto žánru existují z této éry mnohem horší filmy. (15.01.2024)

Strašlivě naivní western, jenž ale drží pohromadě díky svižně vyprávěnému dobrodružnému příběhu. Na zemi svého původu odkazuje snad jen skvělou scénou, v níž Gemma, vystavený napospas přímému slunečnímu světlu, málem přijde o zrak. Předchozí spolupráce Gemmy a Ferroniho (Un dollaro bucato) se mi sice líbila malinko víc, ale tenhle film svoje kouzlo rozhodně má. Ferriova ústřední melodie je opět skvělá. Sluší se ovšem dodat, že si tvůrci "vypůjčili" i z Morriconeho soundtracku ke staršímu filmu "I malamondo", což mělo dohru u soudu. (30.09.2011)