Rocco a jeho bratři

Pozoruhodná záležitost, rodinné drama jako řemen, sociální kontext, těžiště v milostném trojúhelníku. Tedy po pravdě... připomínek mám na tři stránky, včetně uřvané italštiny a teatrálnosti, přesto mě tento snímek dostihl a v závěru dokonale rozmázl. Lví podíl na tom má Simone (Renato Salvatori), Nadia (Annie Girardotová) a Rocco (Alain Delon). Dlouze budu přemýšlet nad tím, jak rozdílní mohou sourozenci být a že mohou, vím jistě... (03.02.2020)

Rozsiahly rodinný portrét - pozostávajúci z postáv, ktorých chovanie som častokrát nechápal - vďaka svojej podrobnosti však sublimuje až do sociálnej štúdie doby a prostredia. Tá je síce len útržkovitá, ale to nemôžme nikomu zazlievať. Keby bolo zahrnuté do príbehu ešte aj hľadanie si práce každého zo synov, vyšlo by to tak na šest hodín, miesto necelých troch. Čo sa týka herectva, nepresvedčil ma ani Delon, ale to pripisujem jeho nízkemu veku. Potešia ma vlastne jedine Annie Girardot. No napriek všetkým výčitkám, ide rozhodne o neorealizmus hodný svojho zaradenia (alebo apsoň toho, čo si pod ním predstavujem). (30.06.2013)

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět. (12.06.2012)

Taliansky film o talianskej rodine. Čo od toho očakávať? Samozrejme veľké emócie, klačiacu a plačiacu matku pri nepodarenom synovi, pomstu, bitku medzi bratmi, emotívnu vraždu s dohrou, krásne osudové ženy atď. Čistá melodráma ako vyšitá. Natočiť film pred 50 rokmi, ktorý mi utečie ako voda, je umenie. Výkony ústrednej trojice sú, neviem, ako to povedať originálne, takže famózne. (18.05.2012)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)