Adelheid

Mám z toho filmu smutný a zároveň hřejivý pocit. Smutná nádhera, výstižněji to zhodnotit nedokážu. S Petrem Čepekm jsem celý film dýchal a na konci s ním všechno cítil. Srovnatelně s Čepkem pomohly filmu dlouhé záběry s minimem replik, jen to dodalo tíhu těm těžkým poválečným měsícům. Ohromný divácký nezapomenutelný zážitek. (20.08.2014)

Solídna dráma od majstra Vláčila . Trošku vláčne tempo (nie, nerobím si srandu z režisérovho mena), ale od druhej tretiny je film presne podľa mojich predstáv. Film o láske, pre ktorú nebol vhodný čas ani miesto, nemá s romantikou nič spoločné. P. Čepek i E. Černá predvádzajú výborné výkony a to , že si nerozumejú a každý rozpráva tak, ako mu zobák narástol, filmu iba pomáha. Tempo filmu je pomalé, rovnako ako pomaly a komplikovane si k sebe hľadajú cestu hlavní hrdinovia. Aj preto považujem ich vzájomný rozhovor s prekladateľkou i scénu pošmyknutia na kaluži krvi za to najlepšie. 80%. (03.02.2012)

Místama příliš "literární" či jaksi schématické dialogy. Chvílama trochu hluchá místa, které ale (jak si zpětně uvědomuju) asi jako jediné ze všech filmových výrazových prostředků mohli navodit onu atmosféru prázdna a bezčasí. Hudba mi z celého filmu nesedla asi nejvíc - střídání různých známých pasáží od různých klasiků asi není v tomto případě na místě - hodila by se asi spíš hudba komponovaná přímo k filmu, jako to Liška dělal v předchozích Vláčilových filmech. Čepek hrál hodně hodně dobře, přesto jsem mu moc nevěřil lásku (či jen zamilovanost ?) k Adelheid - třeba to bylo těma dialogama, a třeba o to ani nešlo. Jinak ale geniální závěr a některé pasáže, zvláště ta u klece či u vany a ta potom. A nádherná (přitom jaksi nenápadná) kamera Františka Uldricha, který už před tím neméně skvěle nasnímal Údolí včel a Schormův Návrat ztraceného syna. // 17. 4. 2019 (po mnoha dalších shlédnutích) Ten film má neuvěřitelné, opakovaným díváním se neopotřebovatelné kouzlo. Závěrečný modro-bílý tlumočený rozhovor patří k vrcholům světové kinematografie. (29.09.2006)

Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. (07.10.2015)

Věrohodně vyprávěné drama lidských duší poznamenaných válkou, tj. stavem vnuceného sváru, který vyvolává z hlubin ideální lidské vznešenosti (domnělé božské tvořivosti) parazita (jakousi podstatu, ono „jádro pudla“, jemuž se člověk vzpírá, a tím jej posiluje). Dokonalému naplnění introspektivního záměru filmu ovšem brání kamennost obou hlavních herců. Dvě loutky, postrádající tvárnou a sdělnou mimiku, jež by vyjádřila niterné dění, tak vlastně jako by překážely. O to více promlouvají prostory v až nebezpečně citlivých záběrech, které svou zkušenost, paměť bezprostředně vyjevují svým vzhledem a atmosférou. (22.03.2013)