Ďáblova past

"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy."                                                                                        Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl                                                                                                    Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec (05.12.2014)

Pro zvukaře povinná literatura – co tu pan Fabián s nějakým předpotopním páskovým echem, nejspíš „zbastleným“ na koleně (jen hádám, ale slavná Echolana se začala vyrábět až v šedesátém pátém a dovoz z kapitalistické ciziny v těch letech nepředpokládám) dokázal vykouzlit za spektrum stylizací, to se hned tak nevidí. A samozřejmě ještě podstatnější je, že v kombinaci s Liškovou muzikou (osobně mi tady připadá zdařilejší než v Údolí včel, kde se hrozně dere do popředí) odvádí zvuková stopa hlavní práci při budování atmosféry tak silné, že si člověk ani moc nevšimne, že dějově je to v podstatě pohádka o hodném mlynáři a zlé vrchnosti. (25.12.2012)

Vláčilův druhý dlouhohrající snímek ještě nedosahuje takových uměleckých kvalit jako jeho další tvorba, avšak znatelně vytyčuje směr, který je pro Vláčila naprosto osobitý. Baladický, temný, pohanský. Výborně zvolená hudba Zdeňka Lišky ostře kontrastuje s obrazy kameramana Rudolfa Miliče, který se nebál použít na svou dobu novátorské postupy. Je poznat, že by příběhu slušelo delší a rozsáhlejší vyprávění, které mistr potom využil už v následující Marketě. (12.11.2018)

Režijný štýl a rukopis F. Vláčila je ihneď poznateľný. Na výbornej atmosfére má veľký podiel hudba Z. Lišku, ktorá mi ale nesedela všade. Najlepšie zvýrazňovala momenty v tajomných scénach, v ktorých to ani nebola hudba v pravom zmysle slova, skôr nejaký nekonečný tón v pozadí, ale tajomno a napätie navodil dokonale. Film je úspornejší v dialógoch, ale o to je tu väčší dôraz na obraz a atmosféru. Pripomenie nielen jeho majstrovské dielo Markéta Lazarová ale i ďalší nezabudnuteľný československý film Kladivo na čarodejnice. 80%. (21.12.2014)

Mám rád Vláčilove filmy a tešil som sa aj na Ďáblovu past, ktorú som doteraz nevidel. Nebol som sklamaný. Ďáblova past, ako aj iné Vláčilove filmy, má úžasnú atmosféru, ku ktorej nemalou mierou prispieva Liškova hudba a Miličova kamera. Herci boli vybraní starostlivo, ale rozdiel v autentickosti medzi nimi a komparzom bol neprehliadnuteľný. Príbehovo je film jednoduchý, v určitých partiách aj napriek krátkej stopáži pôsobí zdĺhavo. Moravský kras je nadužívaný rovnako, ako Tatry v niektorých slovenských filmoch. V niektorom komentári som čítal, že Ďáblova past bola prípravou na Markétu Lazarovú. Myslím, že to vystihuje celkový pocit, ktorý som z tohto filmu mal. (10.11.2011)