Hadí jed

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore. (19.02.2019)

Alkohol, stejně jako hadí jed, může pomáhat i zabíjet... Smutek v očích pana Vinkláře je demolující, vnitřní bolest viditelná a přesto, že bych měla sto chutí mu sama sklenku nalít, nenalila bych.. Život mu totiž nabídl druhou šanci v podobě setkání s dcerou.. A ač se vůbec neznají, z dívky celkem přirozeně sálá mládí, energie, radost a hlavně touha – mít otce, být s ním, vytvořit po smrti matky alespoň částečnou rodinu.. Tomu já říkám důvod žít.. Je to obrovská příležitost k rekapitulaci dosavadního způsobu života a nejvyšší čas na změnu... Jedná se v podstatě o malý film (čtyři herci, jeden pes a zasněžená maringotka), ovšem pojímá vše podstatné pro lidské bytí.. Bravurní herectví dodává snímku věrohodnost a podmanivá hudba dokresluje pochmurnou atmosféru.. (17.08.2016)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Nesmírně komorní a tichý film, působivě nasnímaný černobílou kamerou a ozdobený na svou dobu zcela mimořádnými hereckými výkony. Minimalistický skvost. Dosti rušivě sice působil postsynchron Ilony Svobodové a je škoda, že si Vláčil tuhle věc neohlídal, ale jinak nelze Hadímu Jedu mnoho vytknout. Pokud jde o příběh samotný, je znát, že Vláčil žel až moc dobře věděl o čem točí. Zároveň muselo být pro něj i pro štáb, zvláštní, možná očistné a terapeutické a možná naopak nesmírně hořké a bolavé, točit právě tuhle látku... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Enšpígl, triatlet, Marthos, swed, zette, fuckme, pOne (06.03.2011)

Ve Vláčilově tvorbě spíše nenápadný film, který je třeba chápat v kontextu jeho vzniku. Pak černobílé kouzlení kamerou, strohá komornost a bezútěšné téma působí jako nesporný přínos. Rovněž jde asi o Vláčilův nejpřístupnější snímek, který si zakládá na jednoduchosti a skoro i nedějovosti, přesnosti dialogů a mimických reakcí. Jde o herecký film, v němž ústřední čtveřice bere dech svými výkony, jimž suverénně vévodí Vinklářovo ztvárnění alibistického, ale přesto neodpuzujícího hrdiny a výtečně soustředěný výkon Ilony Svobodové, která dokáže vyjádřit i to nejjemnější hnutí v tváři. (15.11.2010)