Holubice

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

"Ach, jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovat je znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi." Ach, jak je krásné čarovat obrazem a jen lehce spřádat nitky vyprávění. Jak je krásné malovat příběhy bez velkých gest. Jak nádherné je nechat promlouvat hudbu a um..... Čas však kráčí rychlým krokem a nezbývá nikoho, kdo by podobných věcí zachytil. A tak ze strun zaznívá smutek. Smutek a stesk, neboť vše uplývá... (01.04.2010)

Snová křídla něžné holubice nám, přes evropské krajiny, přináší tuto krásně dojemnou melancholii. František Vláčil stejně jako později Karel Kachyňa ve Směšném pánu, používá symboly holubí čistoty duše a věží katedrál, které jsou podobenstvím lidské velikosti a touhy. Vláčil miluje hloubku detailu, proto nám jí v tomto filmu bohatě dopřává. (24.03.2016)

Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. (02.10.2009)

Lyricky silný snímek vytváří prostřednictvým rozličných symbolů a metafor velmi hustou poetickou atmosféru. Výprava je na můj vkus dosti statická, herecké výkony jsou ryzí a přímočaré. Scénáristicky mi přišel snímek vcelku fádní. Zaujal mě ale magicky uhrančivý vizuál Čuříkovy kamery, jehož intenzitu ještě umocňuje postmoderní hudební doprovod Zdeňka Lišky. Jako celek pro mě Holubice byla těžkým soustem, které jsem musel dlouho převalovat v ústech a ještě dlouho potrvá, než jej zcela strávím. 6/10 (24.07.2014)