Holubice

" Člověk by neměl pracovat, ale TVOŘIT! " To jsou slova Františka Vláčila, která dokázal zúročit hned ve svém prvním celovečerním filmu Holubice. Výtvarný, stylizovaný a umělecký snímek, kterým si mistr Vláčil ihned získal respekt ve filmové branži. Cit pro detail, každý záběr kamery, artový feeling - to vše je jasný rukopis této vyjímečné osobnosti, jakou pan Vláčil byl. (06.02.2016)

Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima... (30.04.2008)

Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. (15.10.2009)

Holubice coby posel míru, naděje v budoucnost a zobrazení dobra v lidech (kdo by zabil holubici, že) mě při promítání samotném až tak nezaujala. Jistě, hezky se na to kouká, ale po chvíli si člověk připadá jako v galerii umění, a tak s vděkem kvituji výběr blonďaté Němky Zuzanky a zejména pak ústředního hrdiny Michala, tedy Karla Smyczka. Ty jeho oči: uplakané, vyděšené, natěšené, zoufalé... A tak musím říct, že na mě spíš film zapůsobil až ve chvíli, kdy jsem opouštěla kino. Zkrátka jako obraz: díváte se, necháte jej na sebe působit a v nestřeženém okamžiku se přistihnete, že o tom všem přemýšlíte. K projekci samotné zmíním to, co ostatní: výběr filmu byl pefektní (víc projekcí starých filmů v Ponrepu, posím), ale přítomnost filmového štábu ČT a jejich přecházení s kamerou při pomítání filmu mě rušilo. (24.07.2014)

Jeden z najkrajších pocitových, poetických a zároveň detských filmov, aké som kedy videl. To nemyslím len v tejto kombinácii, ale aj samostatne. Trochu sa o niečo podobné snažil u nás Dimitrij Plichta, ale poézie Vláčilovho diela nedosiahol. Niektoré zábery by ste si hneď nechali zarámovať nad posteľ, či skôr na stenu pred ňu, aby ste ich videli ako to prvé po zobudení. Pokiaľ ste teda melancholický typ. (29.03.2018)