Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (102)
Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. ()
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. ()
Film tohto druhu zvyknem považovať za darček režisérovi. Dostane kameramana, filmový materiál, v hlave sa mu roja nápady a on sa začne pohrávať s obrazom, svetlom, motívmi, kontrastmi, symbolmi, pridáva k tomu vhodnú hudbu, výsledok usporiada a je spokojný, pretože si splnil časť svojho sna. Divák v ňom síce nefiguruje na prvom mieste, ale pokiaľ je citlivejší alebo je aspoň chovateľom poštových holubov, pochopí. A my ostatní pozrieme, sem-tam nás to i zaujme, napíšeme komentár a zabudneme. ()
Snová křídla něžné holubice nám, přes evropské krajiny, přináší tuto krásně dojemnou melancholii. František Vláčil stejně jako později Karel Kachyňa ve Směšném pánu, používá symboly holubí čistoty duše a věží katedrál, které jsou podobenstvím lidské velikosti a touhy. Vláčil miluje hloubku detailu, proto nám jí v tomto filmu bohatě dopřává. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (9)
- Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)
- Povídku „Susanne“ Otakara Kirchnera, podle které je snímek zpracován, měl původně zfilmovat režisér dětských filmů Milan Vošmik, který později také doporučil Karla Smyczka do role Michala. (Xell)
- Aby mohli filmaři vycestovat do Západního Německa, založili skupinu Přátel Sovětského svazu. Po obdržení legitamicí mohl štáb vycestovat. (troufalka)
Reklama