Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (102)
" Člověk by neměl pracovat, ale TVOŘIT! " To jsou slova Františka Vláčila, která dokázal zúročit hned ve svém prvním celovečerním filmu Holubice. Výtvarný, stylizovaný a umělecký snímek, kterým si mistr Vláčil ihned získal respekt ve filmové branži. Cit pro detail, každý záběr kamery, artový feeling - to vše je jasný rukopis této vyjímečné osobnosti, jakou pan Vláčil byl. ()
Lyricky silný snímek vytváří prostřednictvým rozličných symbolů a metafor velmi hustou poetickou atmosféru. Výprava je na můj vkus dosti statická, herecké výkony jsou ryzí a přímočaré. Scénáristicky mi přišel snímek vcelku fádní. Zaujal mě ale magicky uhrančivý vizuál Čuříkovy kamery, jehož intenzitu ještě umocňuje postmoderní hudební doprovod Zdeňka Lišky. Jako celek pro mě Holubice byla těžkým soustem, které jsem musel dlouho převalovat v ústech a ještě dlouho potrvá, než jej zcela strávím. 6/10 ()
Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. ()
Ze začátku trochu jako s Červeným balonkem, lítost nad tím, že už se mi nedaří naladit na dětsky přímočaré vnímání obrazů a zvuků (čímž nechci říct, že bych jedno nebo druhé považoval za dětský film) a místo toho se durdím na autora, že má tu drzost předkládat mi „jenom“ obrazy a zvuky k obdivování. Ale jak se objevily siluety pražských věží (které po uhelných haldách a mořských pobřežích najednou vypadaly tak exoticky, že jsem chvíli nechápavě koukal, v které zemi jsme se to ocitli), začalo mě to pomalounku unášet, ještě jsem se trochu cukal u demonstrací výtvarných technik, ovšem Koblasova socha skvělá, nejpozději u ní jsem do toho přece vplynul a u panoramatu střech se zvukem příboje celý svět splynul v jedno a bylo dobře. ()
Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (9)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
- Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)
Reklama