Koncert na konci léta

Antonín Dvořák bol ako každý skutočný umelec tak trochu mimo reálny svet. Počty mu nikdy nešli, dokonca nepoznal rozdiel medzi dvoma a troma nulami. Neskôr nechápal, že na výchovu šiestich detí treba peniaze a zrejme sa táto téma v jeho rodine často prepierala. Podľa Vláčilovho filmu sa tu o tom hádajú ešte v dobe, keď sú už niektoré deti odrastené. Koncert je typicky vláčilovsky rozvláčny, tá hodina a trištvrte trvá subjektívne dlhšie. Kľudne si ho môžete zaradiť do kolonky artfilm, avšak niektoré momenty, ako napríklad klasické životopisné zjednodušovanie a otázka svedomia ohľadom písania na zákazku mi pripadajú trochu naivné. Vláčil však dokáže navodiť tú správnu dobovú atmosféru a nepotrebuje k tomu veľa kulís, tu by si mohli zobrať príklad dnešní filmári, snažiaci sa navodiť dojem obdobia normalizácie jedným nezatepleným panelákom. (03.12.2014)

Televízne pôsobiaci dramatický snímok je drzé nazvať životopisným, pretože o Dvořákovom živote sa toho divák dozvie sakramentsky málo. Hl. protagonista sa retrospektívami vracia do minulosti, ale len námatkovo, v ktorých spomína na niektoré svoje zlomy či skôr útrapy. Nechýba množstvo filozofovania. Réžia sa snaží odryť jeho svojský svet, ale príliš sa jej to nedarí. Nevraviac o tom, že film neskonale nudí, nudí tak, že je skôr vhodný ako podmas k inej činnosti. Pozitívum si zaslúži iba ztvárnenie v podaní Ďoďa Vinklářa. (20.09.2017)

František Vláčil natočil pekný film o výbornom skladateľovi. Hudba vo filme bola úchvatná. Pan Vláčil si obsadil do filmu výborných hercov. Josef Vinklář je tu pravdivý a moc pôsobivý. Páčili sa mi aj herecké party J.Hlaváčovej a F. Němca. Film by som hodnotil 3 hviezdičkami, ale ešte jednu som prihodil ako pamiatku na hercov , ktorí si hrajú už niekde inde.... Filmu dávam 75%. (09.09.2013)

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)

Musel jsem přehodnotit Americké dopisy (2015), neboť Vláčilův Koncert na konci léta je o stupínek lepším snímkem. Srovnávat moc nechci, ale zatímco první zmíněný film mi přišel jako nepovedená komedie, která místy možná až dehonestuje či jen příliš kontroverzně ukazuje jednoho z našich největších skladatelů, tento počin je serióznější, avšak místy může nudit skrze pomalé tempo vyprávění. Jediné, v čem bych si dovolil přímé srovnání, je obsazení herců do hlavní role. Hynek Čermák je dle mého Dvořákovi podobnější než byl Josef Vinklář, avšak i on byl dobrou volbou. Oba samozřejmě předvedli skvělé herecké představení. (16.11.2017)