Koncert na konci léta

Musel jsem přehodnotit Americké dopisy (2015), neboť Vláčilův Koncert na konci léta je o stupínek lepším snímkem. Srovnávat moc nechci, ale zatímco první zmíněný film mi přišel jako nepovedená komedie, která místy možná až dehonestuje či jen příliš kontroverzně ukazuje jednoho z našich největších skladatelů, tento počin je serióznější, avšak místy může nudit skrze pomalé tempo vyprávění. Jediné, v čem bych si dovolil přímé srovnání, je obsazení herců do hlavní role. Hynek Čermák je dle mého Dvořákovi podobnější než byl Josef Vinklář, avšak i on byl dobrou volbou. Oba samozřejmě předvedli skvělé herecké představení. (16.11.2017)

Pestrá koláž ze života hudebního skladatele Antonína Dvořáka, kterého zcela věrohodně ztvárnil Josef Vinklář. Na poměrně velkém prostoru je rozehrána jakási variace na "Amadea". Dvořák podepíše úpis na složení určité skladby na zakázku, za což dostane dopředu 1000 zlatých. Když pak má svůj závazek splnit složením Requiem ("ódy na smrt"), snaží se tomu za každou cenu vyhnout. Přiznám se, že mi tahle linka příběhu úplně nesedla. Nepřišla mi totiž moc věrohodná. Ve filmu je však naštěstí celá řada jiných zajímavých a pěkně nasnímaných scén, v nichž z úst Dvořáka i dalších postav zazní i několik zajímavých myšlenek (včetně známého Dvořákova výroku: "Všechny své symfonie bych dal za to, kdybych vynašel lokomotivu"). A pak je tu samozřejmě úžasná Dvořákova hudba, která filmu dodává na atmosféře. (06.05.2017)

Vyprávění, jehož tahounem se zdá být scénárista Mahler (též Amadeus) se svým velkým ponorem do dvořákovských dokumentů, ale současně i s obtížně přenosným osobním mysticismem (viz "Dvořák v Americe"), vystavěným kolem bezesporu impozantního a geniálního Dvořákova díla. Až příliš jsou však znát scénáristovy silnější a slabší (zde spoluautorsky nekompenzované) stránky a menší hudební rozhled. Výsledek pak přes vzácné lokace působí televizním dojmem, hudbě by slušelo lepší propojení s příběhem, škoda i vlažného režijního nasazení a méně životných postav. 2-3* (02.12.2014)

Já myslím ,že téma bylo Vláčilovi něčím blízké. Dá se za ním vidět jistou paralelu s tehdejší dobou. Ano poetika ,kterou Vláčil oplývá v jeho starších snímcích se vytratila ,ale tehdejší doba už byla taková. Poetika nebyla v módě a spíše šlo o jasný a přímočarý děj a bylo umění skrýt do filmu jakékoliv poselství a bylo umění nenatočit propagandu. Na tehdejší dobu 80 let šlo o nadprůměrný snímek. Ale mě berte s rezervou ,protože já bych na Vláčila nedala dopustit. (07.12.2008)

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)